Jaroslav Podolka – údržbář

Sportovci nám byli léta představováni jako neskutečné modly. Nekouřili, neodmlouvali, chodili brzo spát, podle některých expertů snad ani nesouložili. Kdo však jen trochu nahlédl pod pokličku vrcholového sportu, zjistil, že se to vůbec nezakládá na pravdě a že to vždy byly pusté lži a výmysly tajemníků a sportovních dozorců, kteří režim našim sportovcům organizovali a především znechucovali.

     Ve známém bufetu Karlovarka hovořím s hubeným mužem v džínovém obleku. Bejzbolová bekovka a lehký úsměv za tmavými brýlemi svědčil o nezdolném optimismu, i když už chůze nebyla nejjistější a jatýrka už také nesloužila. Návštěvou známého podniku zahajuje každý svůj den bývalý fotbalista, ale i hokejista karlovarské Slavie Jaroslav Podolka. Jeho kariéra byla ovlivněna alkoholem.

     Psal se rok 1956 a tehdy se ještě ne desetiletý Jarda šel podívat na hřiště pod karlovarský pivovar, kde se konal nábor žáků.“Zbyla na mě dvě místa, mohl jsem si vybrat – levé křídlo, nebo brankáře. Byl jsem vytáhlej a tak bylo o mé sportovní kariéře rozhodnuto. Budu chytat! O obou těchto postech se říká, že to jsou největší blbci z manšaftu. Ale to mi od sportování neodradilo.“

     Podolka přičichl k mičudě v Tuhnicích. Byla to tehdy periferie se vším všudy, ale Jardu to táhlo k fotbalu, ale i k hokeji, později dokonce k atletice, nohejbalu a pinpongu.

„Díky tuhnickým chlapům jsme zde měli docela ideální podmínky na sportování. Dokonce nám v noci polévali plácky, abychom zde mohli bruslit.“

     Prvním trenérem, na kterého Jarda vzpomíná, byl Jaroslav Kožík a vedoucí družstva žáků dr. Nývlt.

„S odstupem času mohu potvrdit, že se o nás starali jako o své děti. Dokonce si vzpomínám, že nám za své kupovali občerstvení. My jsme se jim odměňovali slušným výkonem na hřišti. Skóre po soutěži bylo závratné 125:0! Trochu to připomínalo slavné Klabzubáky.“

     Chytat Podolku vyučil pan Hampl, který trénoval slavistický dorost B. „Musel jsem se učit vybíhat a mít míč pod kontrolou, když ne ve velkém, tak určitě v malém vápně. Říkal mi sice, že chytám, jako když sundávám obrazy ze zdi, sám jsem nakonec zjistil, že je skutečně lepší míč udržet v ruce, než ho vyrážet.“

     V roce 1963 začala slavná éra karlovarského dorostu. Ing. Přikryl dal dohromady partu venkovských kluků, kteří po sestupu svých předchůdců z I. Ligy začali s nesmírnou chutí bojovat o vytoužený postup. V kolektivu byli Vandrys, Jíša, Halámka, Sokol, Florián, Schimon, Petr a Pavel Divišové a celá řada dalších.

„Největším naším soupeřem v té době byly Blovice. V boji o postup jsme je u nich před tisícovkou diváků porazili 5:2 a bylo rozhodnuto.“

Ani v lize si družstvo nevedlo špatně.

„Ing. Přikryl nás vedl i v nejvyšší soutěži. Byl velkým psychologem a vyhledávačem talentů. Nebyl zvyklý prohrávat. K nejkrásnějším zápasům patřily ta s pražskou Slavii. Doma na nás přišlo dva a půl tisíce diváků. Pět minut před koncem jsme vedli 3:2 a rozhodčí proti nám nařídil penaltu. Reakci diváků budu vidět a slyšet do konce života. Stáli v pozoru a čekali, jak to dopadne. Tu desítku jsem tehdy chytil, nadšení bylo veliké. Slavii jsme nakonec porazili i v Praze 1:0. Trenér byl tak nervózní, že většinu zápasu proseděl na WC. Slavili jsme v kavárně Letná, limonádu jsme rozhodně nepili.“

     Následoval zájezd do Itálie. Bylo to v roce 1966, v době, kdy se na západ často nejezdilo. Podolkovi bylo 18 let a za dva měsíce měl rukovat.

„Byli jsme vykulení: Florencie, Benátky, Janov … spousty zážitků. Na turnaji jsme skončili na 2. místě za Florencií. Velký úspěch! Pamatuji se, jak jsme složitě pašovali marky a dolary. Těch pár našich fifníků jsme měli uloženo v igelitovém sáčku, který jsme ponořili do masérské emulze, vzpomínám si, jak to v krámech strašně smrdělo.“

     Vojnu prožil Podolka v Dukle Litoměřice, Tady začal hrát i ligový hokej.

„Hokej jsem hrál ve Slavii od žáků po áčko. Chytal tehdy Šuchman, hvězdami byli Feureisel, Vrána a Podlaha. Hrával jsem stabilně centra třetí řady. Výbor Slavie mi litoměřickou Duklu zařídil.“

      Z vojny se vrací v roce 1968, karlovarští fotbalisté sestupovali z II. ligy a byl problém se vrátit na odpovídající úroveň. Po reorganizaci se začalo stavět nové družstvo. U kormidla se objevil Antonín Honomichl.

„Trenér to byl nesmírně ctižádostivý, chtivý úspěchů. Bohužel se začaly vytvářet partičky, i když na hřišti se táhlo za jeden provaz. Ale rozpory se začaly prohlubovat. Na jednu sezónu jsem se ještě vrátil k hokejistům. Vytáhl si mě trenér Robert Robětín, ale to už byl konec mé hokejové kariéry.“

     Tady někde začíná zvrat ve sportovní kariéře Jaroslav Podolky.

„Rozváděl jsem se a byl jsem psychicky na dně. Jeli jsme hrát mistrák do Tábora a já strávil celou noc v baru Kakadu. Přijeli pro mě taxíkem. Měl jsem jí, co Vám budu povídat. Vzal si mě na starost Venca procházka, vedoucí družstva. Stavěli jsme v každé druhé vesnici, v hospodách jsem pil střídavě kafe a hovězí polévku. Měl jsem štěstí, míč jsem sice na trávníku viděl třikrát, ale vždy jsem chytil ten pravý. Vyhráli jsme 1:0 a do šatny mě přišel k heroickému výkonu poblahopřát i známy herec Václav Skopeček. Nesměl jsem však na něj dýchnout.“

     Alkohol se bohužel začal v životě karlovarského sportovce objevovat stále častěji. Patřil pravidelně k jeho podpůrným prostředkům.

„Když jsme jeli někam hrát, bavil jsem vždycky celý autobus, to mě uspokojovalo. Jednou mě přistihl trenér Honomichl, jak nesu na pokoj flašku gruziňáku, spali jsme před zápasem v Děčíně. Kluci to tenkrát nějak ukecali – remizovali jsme 1:1 …  jak jsem tehdy odchytal, to už si nepamatuji.“

Které sympatické osoby ti defilují před očima?

„Podle mě byl nejlepším sportovcem ve Slavii Míla Muzikář. Hezké vzpomínky mám i na Pepíka Páhra a na pokladníka Vochozku. Byl nešťastný, když nám nemohl vyplatit peníze, na které jsme měli podle směrnic nárok. Nesmím zapomenout ani na pana Kellnera z Chodova. Když došly peníze, tak půjčoval, dokonce i Slavii, když nebylo na autobus. Musím dodat, že hrál vynikajícím způsobem kartičky.“

     Jaroslav Podolka byl Slavistou tělem i duší. Hrál za žáky, dorost i za tým plných 18 sezón. Končil, když nastoupil trenér Kopečný. Dlouhý čas dělal Podolkovi dvojku – náhradního brankáře a on mu to začal dávat očividně najevo. S aktivním fotbalem skončil v sedmadvaceti letech.

     Životospráva, jak Jarda přiznával, nebyla z nejlepších. Alkohol začal převládat a vítězit, jaterní testy se zhoršovaly.

„Zpackal jsem si to sám. Nejkrásnější vzpomínky ale mám na plné ochozy stadionů a na tleskající diváky. Myslím si, že jsme je dokázali pobavit.“

     Brzy odešel do invalidního důchodu. Jednou do oblíbeného karlovarského bufetu nepřišel, umřel v ústraní. Určitě mu nebylo ani pětapadesát. Pohřeb se nekonal.

Zdroj: Luboš Zahradníček - kniha Karlovarské retro