Dostala se mi do rukou neskutečná fotbalová kronika Vodních staveb Karlovy Vary, kterou mi zapůjčil Václav Bouše. Kronika, kterou napsal V. Černý, mapuje pětiletou historii fotbalových příběhů a fotbalových utkání od roku 1964, tedy od roku vzniku tohoto firemního fotbalového týmu, až do roku 1968, kdy definitivně svoji fotbalovou pouť tento tým nadšenců ukončil. Každý měsíc se skládali po desetikoruně na svoji činnost, odehráli 75 utkání, v týmu se vystřídalo celkem 61 hráčů, podnikli 12 větších fotbalových zájezdů, hráli v NDR na zasněženém hřišti v Geře. Mám tedy tu čest Vás provést jejich historií……

Napřed nebylo nic

     Dne 3. ledna 1964 byly zahájeny práce na výstavbě nového vodojemu a přívodních řádů nad ruským kostelem v Karlových Varech. Pracovníci Vodních staveb, podobni našim předkům, které přivedl praotec Čech na horu Říp, museli nejprve vykácet les, aby upravili půdu ke svému užitku. Naši vodáci to však vzali důkladněji. Po odstranění lesa se zakously do země bagry a pneumatické vrtačky a tichý lesní kout byl pojednou plný hluku a shonu.

      Podobni předkům na Řípu sroubili si dřevěné přístřeší, kam se uchýlili v prvních týdnech v čase nepohody. Tento přístřešek, vyhřívaný kamny, nad jejichž kouřovodem by určitě vyletěl z kůže i ten nejvesničtější hasič, se stal svědkem mnoha diskuzí, kdy pracovníci sedíce v kruhu u stolu a pojídajíce své svačiny, probírali včerejší hokej či fotbal a žasli nad tím, jak to ti saláti zase hráli.

     Nebylo jich málo, kteří se tísnili v lednovém vichru pod touto střechou a nebylo málo koutů a pracovišť, odkud je vítr přivál až sem k tomuto stolu. Byli tu Jirkovští, Flájští, byli tu z Přivaděče, z Křímova, byli tu Lipeňáci a další ještě asi z tuctu jiných pracovišť. A byli tu také Karlovarští, mezi nimi nováčkové, kteří přišli k Vodním stavbám až v těchto týdnech. Byli tu lidé všech vrstev i zájmů, kopáči, betonáři, řemeslníci, i takový, kteří opustili psací stůl a vyšli ven do lednového nečasu lákáni vidinou výdělku.

     Byla mezi nimi řada starých harcovníků pamatujících stařičký Křímov a s ním boje nejen o plnění plánu, o procenta, o koruny, ale i o góly a body na fotbalových hřištích Chomutova a okolí. Určitě to byl některý z nich, který jednoho dne přišel s nápadem: „Měli bychom si založit fotbalové mužstvo“. Ale mluvit o kopané a jít kopat, v tom je velký rozdíl. Proto když poprvé oschla země a první nadšenci vytáhli mičudu, sešla se jich hrstka. Byl tu Pavel Pernický, Láďa Kohulák, ing. Burian, Fuka, Kaplan, byl tu Pepík Šanta, Franta Kocourek, zapojil se i mistr Matějček. Přišlo i několik mládenců ze Staré Role a po několika trénincích na hrbolatém „Sokoláku“ se nově zrozená jedenáctka rozjela k prvému utkání přímo do jámy lvové, do Jirkova, kde měli nastoupit proti mužstvu Stavební správy.

     S výstrojí to bylo slabé. Závodní výbor v Jirkově jim velkomyslně odkázal soupravu polorozpadlých triček, aspoň že byla stejné barvy a kopací míč. Tato výstroj pamatovala jistě velký staveništní turnaj, který probíhal na Křímově v roce 1956. Trička a míč dostali, ostatní si měli pořídit sami a při prvém zápase v Jirkově nastoupili v různobarevných trenýrkách a vlastních polobotkách. O stulpnách a chráničích nebylo ani řeči. Byla tu však velká chuť kopanou hrát a na také detaily se nehledělo.

     V čele oddílu stanuli dva nejaktivnější a nejzasloužilejší fotbaloví pracovníci ještě z Jirkova, ing. Burian a Pavel Pernický. A ti svou jedenáctku zavedli jednoho květnového dne do Jirkova ………

Trénink na "Sokoláku"