Profesor Heinz Kurt Henisch, vědec a spisovatel, se narodil 21. dubna 1922 v Nejdku v nemocnici, která tehdy byla u evangelického kostela (nyní spolkový dům, č. p. 565). Dětství a mládí prožil v rodině váženého advokáta dr. Leo Henische (1888–1964). Dr. Leo Henisch byl aktivním a významným činitelem německé sociálnědemokratické strany, patřil k levicovým židovským intelektuálům, kteří i mimo Prahu pomáhali vytvářet z první republiky demokratický ostrůvek v moři totality, rozléhající se vůkol. Malý Heinz chodil v Nejdku do německé obecné školy, potom dojížděl do německého gymnázia v Karlových Varech. V listopadu roku 1938 emigroval se svými rodiči za dramatických okolností do Anglie, kde nejprve dokončil středoškolské studium (Ottershaw College Surrey), poté vstoupil na univerzitu v Bristolu a po bombardování města přešel na univerzitu v Readingu, kde rodina žila. Během války pracoval v leteckém ústavu na testování elektrotechnických součástí. Potom se vrátil na univerzitu v Readingu, kde se stal pedagogem. Věnoval se výzkumu polovodičů, stál u počátků tranzistoru. Napsal na 200 odborných článků z oboru fyzikálního výzkumu a z dějin fotografie (sám dobře fotografoval). Společně se svou anglickou manželkou Bridget Ann, historičkou, vydal více než 15 knih, většinou vědeckých, ale také beletrizujících a vzpomínkových. Jeho nejznámější kniha nese název První tanec v Karlových Varech (First Dance in Karlsbad).

Úryvek z knihy "První tanec v Karlových Varech"

"Fotbal byl v Nejdku vážná záležitost. Mnoho nerozhodných zápasů na prašném hřišti mělo dohru cestou do hospody pomocí pěstí a házených kamenů. Pak zakročili policisté (všichni dva) a zatkli ty, kterým zjevně překypěla krev. Mezi nimi i našeho ctěného starostu. Svědkové pak udávali, že viděli, jak pan starosta sbíral kameny (při předvolební bitce v roce 1935), což on ochotně přiznal s poukazem na to, že se léta zabývá mineralogií a že využil příležitosti k práci v terénu. Můj otec potom při jeho obhajobě svou výmluvností dojal soud až k slzám soucitu nad mineralogem a badatelem, který byl tak bolestně nepochopen. Moje fotbalové nadšení nakonec skončilo. Ne kvůli zoufalství z nedělních zápasů, které jsem nesměl vidět, protože jsem musel chodit s rodiči na nedělní procházky, ale kvůli jedné zdrcující prohře. Jednou, myslím v roce 1935, sestavili chlapci, dojíždějící denně do Karlových Varů, mužstvo pro utkání s těmi, kteří nedojížděli. Tito místní „doma zůstávající“ byli tvrdí, jak jsme věděli. „S většími svaly, než mozkem “ jak jsme s významným úsměvem říkávali. Utkání nás přesvědčilo o našem omylu. Kamarád Pepi a já jsme se toho dne podělili o „slávu“. On dal za nás jediný gól (ačkoli mohl dát mnoho dalších), a já, jakožto strážce naší svatyně, jsem do branky pustil 13 míčů. Měl jsem pocit, že jsme v tom oba. Nebylo to něco, čemu jsme říkali duch mužstva? V následujících měsících mě skóre 13:1 (ne tolik vysoké, když tak o tom uvažuji) pronásledovalo více než jeho. Skutečnost, že jsem bravurně zabránil dvěma jistým gólům, byla rychle nevděčným světem zapomenuta a událost poznamenala moje následující, poslední veřejné vystoupení na fotbalovém hřišti. Chrániče kolen a loktů jsem odložil do krabice na půdu. Chybělo mi to všechno, ale ne dlouho. Moji pozornost zaujaly jiné věci, tenis a děvčata. Stále znovu se mě kluci ve vlaku posměšně ptali, co jsem udělal se svou slavnou fotbalovou výstrojí, a já předstíral chvilkovou ztrátu paměti. Výstroj? No jo, výstroj, a dával jsem jim najevo, že mám teď lepší věci než se starat o takovou dětinskost, jako je fotbal".

zdroj: Krušnohorský luft/Herzgebirge