Nesmím zapomenout na pískovnu NWK, kterou jsem zmínil v úvodu. Nacházela se u silnice směrem na Kraslice. NWK z ní těžila písek pro stavební účely, a jáma byla proto každým rokem větší. Bylo to nebezpečné místo, protože jsme svévolně ve stěnách vyhrabávali nory, abychom se v nich schovali. Písek se mohl snadno sesunout a nás v nich zasypat. Krkolomné byly také skoky z okraje pískovny dolů na hromady vytěženého písku. Bylo to vzrušující, jak to lechtalo v žaludku při letu vzduchem, než člověk dopadl dolů do měkkého písku. V pískovně jsme často hráli kopanou, protože to tam nebylo zakázané. Byla ovšem ohrožena okna blízkého domu Möckl-Schneiderů. Přímo pod nimi jsme museli vyznačit jednu z branek. Navíc ještě bylo vlevo přímo u domu velké hnojiště, protože Möckl-Schneiderovi měli dvě krávy. Stalo se často, že náš míč přistál právě tam a potom pěkně „voněl“ močůvkou, a to i poté, co jsme ho důkladně otřeli v trávě. To byl asi důvod, proč jsme dostali přezdívku „močůvkáři“. Já jsem byl při kopané použitelný jenom jako brankář. Jako střední útočník bych byl k ničemu a jako křídlo bych byl jen příčinou hádky. Byl jsem proto odsouzen chytat zapáchající míč, který tak často skončil v močůvkové lázni. Moje košile nebo svetr proto pěkně zapáchaly, když jsem se večer vrátil domů. Maminka s tím už byla smířená a vždycky jen vzdychla: „Už zase jsi byl v brance, že jo?“. Já jsem mlčky přikývl: „Hmm“, což znamenalo „Johann Cäsar a já“.

Zdroj: Kniha od Franze Achtera "Jaké to bylo kdysi doma v Nejdku"