"V letech 1934 a 1935 se odehrávala vzrušující fotbalová utkání. Do Nejdku jezdila fotbalová mužstva ze Svatavy, Kraslic, Staré Role, Dvorů, Chomutova a dalších blízkých i vzdálenějších měst. Nejdečtí fotbalisté nebyli špatní. Dokázali bojovat i vítězit. Jednou u nás hrálo mužstvo ze Staré Role. Hrálo se nahoře na hřišti u městské elektrárny. Rádi se prali. Ani fotbalisté ze Dvorů a ze Svatavy nebyli žádní beránci. I ti byli připraveni ke rvačce, když něco nebylo po jejich. Tak tedy jednou jsme měli v Nejdku fotbalisty ze Staré Role. Byl to důležitý zápas. Že se při takové příležitosti, a k tomu v létě, dá na zmrzlině vydělat, věděl Tonerl Ziller dobře. Ještě lépe to věděl cukrář Rudl Rummich, jehož zmrzlinu Tonerl prodával:  „Tonerle, dneska si dáš na hlavu můj klobouk, aby si tě lidi dobře všimli, abys byl nápadný už z dálky.“ Tak dobře, Tonerl si posadil na hlavu světle šedý polocylindr, takový, jaký mají na hlavách ještě dnes drožkami u Štěpánského dómu ve Vídni. Klobouk byl však Tonerlovi příliš veliký, jen uši bránily, aby mu nespadl až na oči. Rudl Rummich měl pravdu. Tonerl byl s kloboukem a vozíkem zmrzliny před sebou nepřehlédnutelný. Největší odbyt zmrzliny měl Tonerl tam, co stáli fandové starorolských fotbalistů. Prodával jednu porci za druhou. Jeho bystré oči přitom také sledovaly dění na hřišti. Nechtěl přijít o nic, co se na trávníku odehrávalo. Tu náhle, hrůza! Starorolští fotbalisté zaútočili a dlouhán Franz Wohner v nejdecké brance najednou dostal gól. „Gól, gól!“ křičeli příznivci starorolských fotbalistů. To se Tonerlovi ovšem nelíbilo. Nemohl se smířit s tím, že Franz Wohner, takový výborný brankář, a k tomu ještě z jeho „Lahusenovy ulice“, dostal gól. „Ofsajd!“ zařval Tonerl, jako by ho napichovali na rožeň. „Soudce ven! Nadržuje jim!“. Milý Tonerl si neuvědomil, že se nachází mezi asi třiceti starorolskými fandy. Najednou ho dva z nich zleva a zprava uchopili pod rukama, zvedli ho a už třepotal nožkama ve vzduchu. Třetí útočník se zmocnil jeho klobouku od Rudly Rummicha a drue mu vmetl do tváře: „Ty pomačkanej zmrzlinovej šašku, my teď ten tvůj obrácenej nočník trochu skalpujeme.“ Čtvrtý měl bleskurychle v ruce otevírací nůž, a než se Tonerl nadál, uřízl mu vršek klobouku, takže mu visel z hlavy dolů. Zbytek klobouku mu pak narazil až na oči tak, že mu nahoru koukaly jen uši. „Tak, teď jsou tvoje uši na čerstvém vzduchu. Teď má tvůj nočník víko, teď už nebude tolik sedět.“ Kvůli nastalému povyku přiběhli pořadatelé, aby zase nastolili klid a pořádek. To už ale bylo všemu konec. Skupinka se ještě jen trochu postrkovala a Tonerl Ziller snažně prosil: „Jen mi nepřevraťte můj zmrzlinovej vozejk, nebo mě Rummich rozseká na nudle. Pane bože, můj cylindr! Vypadá jako dalekohled, je skrz něj vidět. Můžu ho rovnou hodit do Rolavy, půjde ke dnu jako kámen.“ Tak rychle jako tentokrát Tonerl ještě nikdy neupaloval. Jen se za ním prášilo, když se svým chatrným vozíkem se zmrzlinou uháněl směrem k elektrárně. O výsledek fotbalového utkání ztratil zájem. Jestli u okresního hejtmanství, když po mostu prchal ke skále, hodil zbytek klobouku do Rolavy, se neví. Stejně se už nedal použít. Pro pana Rummicha to bylo v rámci rizika podnikání."

Zdroj: Kniha Franze Achtnera "Jaké to bylo kdysi doma v Nejdku"