Historie klubu se začíná psát rokem 1950, kdy je pět let po skončení druhé světové války založen fotbalový oddíl. Tehdy zde bylo ještě velmi silně zastoupeno původem německé obyvatelstvo, a tak není divu, že tým stavěl především na německých hráčích, kteří nebyli z důvodu své odborné nepostradatelnosti pro republiku posláni do poválečného odsunu. Duší tehdejšího Baníku byl Walter Dietze, který svůj život klubu zcela zasvětil a staral se o vše potřebné.

     První fotbalová léta nebyla vůbec jednoduchá, kromě hřiště, které se rozkládalo na jižní straně obce v místě březového háje a tehdejších oprámů (z dnešního pohledu mezi dodnes stojící částí města nazývané „starý Habartov“ a rekreační zónou Boden) postrádal v žádoucím množství téměř vše potřebné. Patřičného vybavení neřkuli peněz nebylo určitě nazbyt a ne nepodstatný byl i samotný nedostatek hráčů.

Vzpomeňme krátce na rok 1958

     První tým Baníku Habartov bojoval v jarním kole o postup do 1. B třídy. Na jaře zatím již sehrál 6 zápasů, z toho 5 vítězných s jednou porážkou. Ke dni 15. června vede tabulku s náskokem 3 bodů před mužstvem Baníka Bukovany. S Duklou Cheb v Habartově prohrál 4:2, když za Habartov vstřelil obě Schrehar. S Baníkem Loket vyhrál 4:0 brankami Dietze, Leipolda, Schrehara a Martínka. V Habartově porazil Jiskru Dolní Rychnov 2:0 brankami Kondla a Schrehara. V Krásnu s baníkem vyhrál 1:0 brankou Beránka a dne 8. června zvítězil nad Spartakem Rotava 5:0 dvěma brankami Kindla a Schrehara a jednou Beránka. Dne 15. června v Habartově sehrálo mužstvo těžký zápas s Baníkem Sokolov C s výsledekem 2:1 pro Habartov. Branky vstřelili Lajpold a Schrehar a tím si vybojovali postup do 1. B třídy. Mužstvo po celé jarní období podalo velmi dobrý výkon zásluhou obětavosti všech hráčů. Zlepšila se účast na trénincích, což se projevilo na zlepšení výkonu u některých hráčů. Nedostatkem však je, že hráči pracují na směny a nemohou se připravovat v kolektivu. Jest to vážný nedostatek, se kterým by se mělo zabývat vedení oddílu za pomoci závodu Libík, kde pracují všichni hráči

Stojící zleva: zdravotník oddílu Ludvík Reinl, vedoucí žactva Ondřej Haselbauer, Zdeněk Král,  Michal Mondík, Václav Beránek, Karel Galli, Rudolf Martínek, Walter Frank, Dalimil Oderský, funkcionář oddílu Josef Rudišár

Klečící zleva: Alfred Werner, Walter Dietz, Harald Teistler, Gerhard Nicklas

     Situace ve složení týmu se začala měnit až v šedesátých letech. Na jejich počátku svou životní dráhu s klubem spojil pan Jan Tamajka starší, který během několika následujících let postupně de facto převzal roli po Waltru Dietzem. Klíčovým rokem se pak stal rok 1968, kdy po srpnové okupaci naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy, se mnoho původem německých obyvatel a to včetně členů klubu potažmo i Waltra Dietzeho rozhodlo opustit Československo a odejít do emigrace do Německa. Vedení oddílu se na dlouhou dobu ujímá Jan Tamajka starší.

Fotografie z roku 1959 - žákovské mužstvo Baníku Habartov

Stojící zleva: Jaroslav Zahradník, Günter Kohler, Reinhard Renz, Inrich Király, Reinhard Švejkovský, vedoucí mužstva Ondřej Haselbauer

Klečící zleva: Richard Schönecker, Václav Huger, Valter Dörfler, Peter Görl, Gerhard Meler, Karel Minich

     S tím, jak se Habartov s rozvojem nedalekého těžebního průmyslu rozrůstá, zlepšují se i podmínky pro rozšíření členské základny. Do vhodného fotbalového roku se během dalších dvou desetiletí dostávají silné ročníky šedesátých a sedmdesátých let. Své ovoce přináší také promyšlená a koncepční práce s mládeží. Habartovským klubem v tomto období prošli dokonce tři hráči, kteří dosáhli v osmdesátých letech až ligové úrovně.  Za prvoligovou Rudou hvězdu Cheb nastupoval Milan Lindenthal a mezi lety 1978-1990 za ni odehrál v první lize 259 utkání, v nichž nastřílel 48 branek.

Milan Lindenthal byl dokonce nominován i k pěti utkáním za československou reprezentaci do 21 let.

Druhým ligistou se stal Miloslav Hermer, který vystřídal mezi lety 1982-1987 dva kluby, postupně oblékl dres Tatranu Prešov a Dynama České Budějovice, se kterým po sestupu v roce 1987 odkopal následně i dvě sezóny v národní lize. V první lize sehrál 71 zápasů a zaznamenal 2 góly.

Třetím z trojlístku habartovských odchovanců je Reinhard Nicklas, který v letech 1986-1989 hájil barvy Škody Plzeň, za níž zasáhl do 26 utkání první ligy.

     Konec sedmdesátých a počátek osmdesátých let lze s trochou nadsázky považovat za zlatý věk habartovského fotbalu. Nejenže se mu daří na poli oficiálních soutěží, ale fotbal je zábavou číslo jedna i pro mnoho neregistrovaných kluků ve městě, kteří mu na mnoha pláccích a hřištích (ve starém Habartově, Žákovské, Mozol, Velká louka, hřiště u kotelny či na Kluči) v jeho, napišme tzv. pouliční verzi, věnují velkou porci svého volného času. I na tato místa často zavítal pan Tamajka, aby v těchto nedotčených vodách „lovil“ talenty pro habartovský Baník a leckdy byl úspěšný.