Konec sedmdesátých a počátek osmdesátých let lze s trochou nadsázky považovat za zlatý věk habartovského fotbalu. Nejenže se mu daří na poli oficiálních soutěží, ale fotbal je zábavou číslo jedna i pro mnoho neregistrovaných kluků ve městě, kteří mu na mnoha pláccích a hřištích (ve starém Habartově, Žákovské, Mozol, Velká louka, hřiště u kotelny či na Kluči) v jeho, napišme tzv. pouliční verzi, věnují velkou porci svého volného času. I na tato místa často zavítal pan Tamajka, aby v těchto nedotčených vodách „lovil“ talenty pro habartovský Baník a leckdy byl úspěšný.

A muži Baníku Habartov na konci 60. let

Stojící zleva: Rudolf Martínek, Láďa Tříska, Karel Stahl, Gerhard Zulleger, Jaroslav Kadeřábek, Gerhard Nicklas, Jan Janík

Klečící zleva: Míra Hauser, Stanislav Studený, Miloš Klucho, Gerd Jaworski, Luboš Judi, Rudolf Fišer, bedřich Fišer

Baník Habartov muži v polovině 60. let

Stojící zleva: ? , Fritz Dietz, Werner Frödel, Jaroslav Knesl, Kliegel, Gerhard Zulleger, Lukas Klement, Ealter Dietz, Roland Kempf, Karel Stahl, Wilfied Sander

Klečící zleva: Horst Vorsch, Vítězslav Veiberg, Gerd Jaworski, Karel Galli, Andreas Schröhard, Bedřich Fišer, Jan Tamajka

Baník Habartov těsně před mistrovským utkáním

Zleva: vedle rozhodčích stojí předseda a jednatel klubu Bohumil Urban, Zdeněk Král, Karel Galli, Linhard, Leupold, Frank Walter, Horst Dietz, Bedřich Fišer, ? , Horst Kindl, Miroslav Hauer, Schröhard

Top sezónou se pak stal ročník 1980/1981, kdy mužstvo žáků vítězí v okresním přeboru a postupuje do kraje. Dorostenecký mančaft obsazuje celkově druhé místo v krajském přeboru a až závěrečná remíza 0:0 v zápase před čtyřmi sty diváky s UZ Plzeň ho připraví o vítězství v soutěži a postup do druhé ligy.

Úspěšný tým Baníku ze soutěžního ročníku 1980/81, kterému chyběl jediný bod k postupu do druhé nejvyšší celostátní soutěže dorostu

Stojící zleva: Jan Tamajka, Cimer, Milan Koutecký, Roman Volejníček, Standa Mayer, Míra Špírek, Paval Kalla, Franta Dudek, Pavel Glauniger, Gerhard Nicklas, Karel Hladký

Klečící zleva: Pavel Kinczer, Standa Krupička, Petr Pleyer, Libor Kuročka, Reinhard Nicklas, Pepa Bufka ml., Josef Bufka st.

První pozici v okresním přeboru také vybojoval tým mužů, který se tak pro další ročník kvalifikoval do krajské I. B třídy. Bylo to také poslední historické celkové vítězství v soutěži našeho A- družstva mužů, od té doby tedy během následujících 37 let se žádný ročník bohužel nepodařilo našemu týmu ovládnout a do vyšších soutěží se postupovalo z nižších pozic.

Nezanedbatelným milníkem pro chod klubu se stal rok 1982. Staré hřiště bylo nuceno ustoupit těžbě hnědého uhlí, a tak bylo narychlo vybudováno hřiště nové na druhé straně města za devítivchoďákem na ploše, kde se v roce 1980 uskutečnila spartakiáda a které dodnes pamětníci nazývají hřištěm škvárovým.

Jarní sezóna roku 1982 se tak odehrála ve zbrusu nových podmínkách, které však byly od počátku koncipovány jakožto provizorní. Ono provizorium však vydrželo téměř dvanáct let (1982-19994). Mnozí z hráčů hrajících za Baník v tomto období si dodnes na toto hřiště uchovávají pod kůží nechtěnou památku v podobě zadřené škváry. Podmínky byly během těchto let vskutku spartánské, černá škvára coby povrch pro fotbal jistě nebyla ideální a zázemí v podobě několika stavebních buněk, v nichž se časem propadala podlaha i stropy, mělo do žádoucí podoby hodně daleko. Kvalitních míčů bylo nemnoho, dodnes si pamatuji, jak jsme téměř jako relikvii uchovávali ty dva nejkvalitnější  officialy na mistrovská utkání a trénovali jsme s míči, které nám v žákovském věku sahaly až ke kolenům, po stranách měly boule od toho, jak nafouknutá duše prostoupila zpuchřelým sešíváním a když zapršelo, tak tyto míče nasákly a rázem se proměnily v dělové koule, které byly schopny při razantnějším nákopu uštědřit velmi bolestivý zásah. A přesto přese všechno jsme trénovali a rádi až třikrát týdně a o víkendu jezdili na mistráky po celém tehdejším Západočeském kraji.

Není proto divu, že mnozí hráči s ohledem na výše uvedené podmínky odcházeli tzv. za lepším a jejich hlavním cílem se stával především Sokolov, kde v jednu dobu téměř polovina druholigového dorosteneckého týmu pocházela z Habartova, a mnozí z Habartováků tak aktivně vypomáhali i sokolovskému áčku při postupu do divize.

Navzdory tomuto exodu fotbalového mládí se pod taktovkou legendárního habartovského trenéra mládeže pana Jana Boháče daří postupně vychovávat novou a kvalitní generaci fotbalistů, která se na sklonku osmdesátých let probojovala až do krajského přeboru Západočeského kraje, tehdy třetí nejvyšší republikové soutěže.

Sametová revoluce v roce 1989 nám všem přináší sice vysněnou svobodu, ale otevření hranic pro habartovský fotbal obzvláště v druhé polovině devadesátých let znamená značné komplikace. Mnozí z místních hráčů totiž využívají svůj um a talent a blízkost německých hranic a nechávají se zlákat německými kluby z nižších soutěží, které jsou jim schopny za jejich služby nabídnout finanční odměnu. V některých letech by se dozajista dala z hráčů působících v Německu sestavit kvalitní jedenáctka. Tito hráči pak na Baníku samozřejmě chyběli.