Co způsobili diváci, nový vzestup a rozpad

     Není divu, že měl kynšperský fotbal takové silné divácké zázemí. Předně, fotbal v té době neměl konkurenci v televizi, automatech, internetu a podobných náhražkách aktivní zábavy. Své udělalo i to, že se fotbalu věnovaly celé rodiny a celkově pováleční přistěhovalci drželi daleko více při sobě. Nesmíme ovšem zapomínat, že Kynšperk v té době hrál vynikající fotbal. Lidi se rádi chodili dívat na ty „své“ : stratéga Čížka, hlavičkám Polívku, Frantu „Či“ Štěpánského, který se motal kvašňákovským způsobem po hřišti a nikdo mu nemohl vzít míč – bojovníka Stoklasu, který míč naopak pětkrát ztratil a pokaždé ho vybojoval zpět. Dříče Josefa „Bubiho“ Endyše a jeho bratra Egona, který zůstával čistý a elegantní i na rozbahněném hřišti, na „tryskového parního válce“ Tampíra, razantního Jardu Volfa a jeho bratra Emila, střelce s kolty proklatě nízko. Prostě brali ten svůj mančaft za svůj, což v současnosti není vždy běžné. Někdy to ovšem diváci, kterých chodilo pravidelně okolo 600, poněkud přeháněli. Rozhodčí, kteří nepískali podle jejich představ, zhusta končívali ve vlnách blízké Ohře, nebo se zachraňovali nedůstojným úprkem. Pan Volf senior vyhnal svého syna Emila ze hřiště, protože se mu nepozdával jeho výkon na hřišti Spojů Sokolov. Nakonec se divácké výstřelky Kynšperku vymstily.

     V r. 1953 nastaly sestupové starosti a do Kynšperku přijel k důležitému zápasu tým z Mar.  Lázní. V deštivém počasí a na těžkém terénu se „Žabkovi“ Kirchhofovi příliš nechtělo na zem a tak byl brzy stav 0:2 pro hosty. Jarda Polívka vyhnal brankaře a stoupl si do brány sám – býval dříve brankařem, ale příliš se k tomu nehlásil. Rozhodčí Fiala byl navíc poněkud zaujatý a tak M. Lázně nakonec vyhrály 1:3. Už při odchodu ze hřiště sudí „cosi vyfasoval“ od Št.Totha a pak se do toho vložili diváci. Po zásahu jednoho z nich (údajně p. Žižka) skončil na železné rohoži, což mu vyneslo zlomené žebro. Pak se rozvášnění diváci vrhli na autobus hostí s úmyslem převrátit ho, což se jim naštěstí podařilo jen částečně. Následovala disciplinárka, která udělila trest v podobě tří kontumačních proher. Když pak v Abertamech karlovarský rozhodčí Marek „otočil“ vedení Kynšperku 0:3 na 4:3 (za jeho hodnocení dostal Čížek distanc), bylo o osudu našeho týmu rozhodnuto, následoval sestup do I. A třídy.

Fotografie z roku 1953  (DTJ) Jiskra Libava Kynšperk

Stojící zleva: Mareš, F. Štěpánský, E. Endyš, L. Dejmek, Götzl, J. Endyš, A. Zeitler, J. Kuthan

Klečící zleva: J. Polívka, E. Kirchhof, H. Kraus

     V tomto roce došlo podle sovětského vzoru (jak jinak) k další „progresivní“ změně. Při podnicích jsou direktivně zřízeny tzv. dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ), kterým byly podle podnikového oboru přiděleny názvy. Tak například těžké strojírenství mělo přiděleno název Spartak, horníci Baník, správní úředníci Slovan, energetika Dynamo a lehký průmysl Jiskra. Protože byl Kynšperk přidělen ke Krajce v Libavském Údolí, přejmenoval se na Jiskra Libava Kynšperk. Všemocní straničtí bossové ve funkcích ředitelů tak mohli neomezeně stahovat nejlepší hráče do svých týmů a ti se nemohli bránit, pokud nechtěli definitivně skončit. V první lize na tyto praktiky těžce doplatila pražská Slavia, protože soudruzi si umanuli vyrobit kvalitní armádní klub (ATK, ÚDA), pozdější Dukla - v našem okrese takto „kolektivizoval“ hlavně sokolovský Baník. Pod novým názvem se Jiskra Libava pokusila o návrat mezi krajskou elitu. V následujícím roce 1954 se jí to podařilo – nutno ovšem podotknout, že to měl náš tým trochu usnadněné. Při jakési další pofiderní reorganizaci byla uspořádána kvalifikace Jisker (čti podnikových týmů textilního průmyslu) v K. Varech - soupeřem Kynšperku byly další Jiskry z Aše, Kraslic, Nejdku, St. Role a Svatavy. Po výborných výkonech je cíl splněn a Kynšperk se opět vrací do krajského přeboru – tohoto úspěchu dosáhla tato sestava : Smažil – Polívka, Stoklasa, Slivka, O. Volf – J. Kuthan, J. Endyš – E. Endyš, Jos. Binder, Štěpánský, Š. Toth. Ovšem krajský přebor již nebyl tak vysokou a prestižní soutěží, jakou byl před dvěma lety. Nejprve byla vcelku správně zřízena celostátní soutěž jako kvalitativní předstupeň k I. lize. Pak ovšem bylo třeba někam umístit uměle vytvořené podnikové DTJ s poměrně kvalitními „přemístěnými“ hráči – byla tedy nově vytvořena mezikrajová oblastní soutěž, ve které hrál např. Baník Sokolov či Abertamy. Tím pádem tedy Kynšperk postoupil až do čtvrté nejvyšší soutěže, přesto v ní hráli kvalitní soupeři, odpovídajícími tradici a úrovni kynšperského fotbalu – ale, bohužel…

     Jak postupně odcházeli původní fotbaloví nadšenci a funkcionáři, byli stále častěji nahrazováni lidmi, kteří toho o fotbalu moc nevěděli. To byl důsledek nesmyslného přiřazování klubů k podnikům a následných necitlivých zásahů ze strany vedení závodů, čímž byl poškozován především fotbal samotný. V Kynšperku v té době stojí za pochvalnou zmínku snad jen (a hlavně) trenérská práce p. Arwaye se žáky. Za především politickou stránkou věci šel ruku v ruce s neodborností také malý zájem o fotbal a to vyústilo v r. 1956 ve sportovní tragedii. Funkcionáři Jiskry Libava (a tedy zároveň vedení Krajky L. Údolí) opomnělo přihlásit klub do soutěže a ten i přes dodatečnou přihlášku byl sesazen administrativně až do nejnižší soutěže, do které se ovšem mohl přihlásit až v následující sezoně. Protože se náš fotbal konečně vracel k tradičnímu systému podzim-jaro, hrála se tato sezona vlastně rok a půl, jaro-podzim-jaro 1957-58. V této dlouhé sezoně nastupuje Kynšperk v nejnižší III. třídě pod novým názvem, převzatým od bývalých živnostníků – SLAVOJ.

Fotografie z roku 1956 - dorostenci

Zdroj: 100 let v Kynšperku nad Ohří