Od slavného olympijského finále uplynulo 43 let, ale vraťme se zpět do té doby.

Do konce finálového utkání olympijského fotbalového turnaje v Moskvě v roce 1980 chybí 13 minut. Kamera nám přibližuje přesný Štambachrův centr, hlavička Jindry Svobody, zákrok bez dvou centimetrů dvoumetrového Rudwaleita i opakovanou střelu blonďatého Brňáka, který se mění v kabrňáka. Neuvěřitelná radost na hřišti, mezi fanoušky i u televizorů, na jejich obrazovce se objevuje rozjásaná československá lavička s trenérem Havránkem, jeho asistentem Cermanem a masérem Sieglem. Třemi Františky …….

V pohodlném křesle v bufetu v karlovarských Lázních I. sedí František Siegel, tedy jeden ze tří Františků. Tady v Karlových Varech je doma, odtud už deset let vyjíždí s fotbalisty se lvíčkem na prsou do světa. Nejdříve s třiadvacítkou, později s béčkem, posledních třicet měsíců s olympioniky. Představovala šest těžkých kvalifikačních utkání, nesčetně dalších přípravných, než stanuli v leningradském hotelu Sportivnaja. I daleké a namáhavé zájezdy do Brazilie a Mexika.

„Oba prospěly, pomohly vytvořit pevný kolektiv. Dokázal dobře přijmout i nováčky, jako v případě na poslední chvíli zařazeného Luboše Pokludy. Malý příklad dobré party byl například ten s brankáři. Mezi nimi bývá velká rivalita, každý chce chytat. V našem mužstvu patří Seman s Netoličkou mezi kamarádské dvojice. Na zájezdech obývají stejný pokoj, navzájem se povzbuzují. Proč dostal košický gólman přednost? Zdravotně byl už zcela v pořádku, cítil se skvěle fyzicky i psychicky. To je u brankáře nesmírně důležité.“

Kolektiv se během měsíců a těžkých zápasů přeměnil v opravdový team work. Na olympiádu do SSSR však mohlo jet jen 17 hráčů. Horný a Janečka vypadli bohužel pro zranění a nemoc. Co ostatní?

„Stromšík věděl, že je trojkou, týkalo se to Martináka a Bubenka. Vzhledem k náročnosti turnaje a malého počtu povolených hráčů musel trenér Havránek vybírat univerzální typy. Takový Svoboda mohl hrát v obraně, středové trojici i v útoku. Jak je vidět, volba se vyplatila.“

 Hru NDR a Jugoslávie sledoval v Minsku docent Navara. Naši však nic nevěděli o soupeřích ve skupině. O Kolumbii informace z tisku, o Nigérii a Kuvajtu prakticky nic až na poznatky Klokanů z krátkého účinkování v zemi nafty. Přitom Nigérie vyhrála Africký pohár, Kuvajt vedli zkušení Brazilci, jako například Zagalo a další, kteří zajistili své vlasti dokonce pětiměsíční soustředění. Podle expertů by pět Kuvajťanů mohlo okamžitě hrát v předních evropských ligových jedenáctkách.

„Snad už to nebude znít jako výmluva, ale v Leningradě nás hodně zaskočila změna klimatu. Na soustředění v Tatrách těsně před OH byla zima, denně 2 až 3 stupně Celsia a déšť. V Leningradě večer 23 stupňů a tak jsme záviděli těm, co hráli v Moskvě a Minsku, kde pršelo. K tomu ještě typické „bílé noci“. V půlnoci světlo a k tomu ještě změna nadmořské výšky. Hotel FIS leží 1550 m nad mořem, Leningrad dva metry. Nejtěžším utkáním pro reprezentanty se stalo střetnutí s Nigérií. Zmíněné důvody plus značně tvrdá hra velmi pohyblivého a nesmírně tvrdého soupeře. Fauloval většinou po odehrání míče, neviděl to rozhodčí ani televizní diváci, ale viditelně o tom svědčily šrámy a podlitiny na tělech našich hráčů.“

Důsledky reaklimatizace však Čechoslováci brzy překonali. Po „známé“ Kubě, která vloni hostovala u nás, následovala Jugoslávie. Zápas, v němž se rozhodovalo o medaili, kterou široká veřejnost doslova žádala …

 „Těch devadesát minut představovalo nesmírně těžké psychické závaží. O kvalitě Jihoslovanů netřeba pochybovat, vědělo se, že vítězství znamená úspěch, prohra neúspěch. Když rozhodčí odpískal konec, projevila se radost spontálněji, než po finále. V kabinách i v autobuse zněl zpěv, povyk plný jásotu.“

Co jsi před OH tipoval?

„My ve finále se SSSR a zisk stříbra. Stejně jako většina mužstva.“

Před finále?

„Zlato“

I v okamžiku vyloučení Bergera a zranění Pokludy a Vízka?

„To byla jediná starost, kdo na hřiště?! Navíc soupeři ztratili Steinbacha, mozek týmu. Hodně jim chyběl.“

Jak chutnalo zlato?

„Všichni seděli, mluvili polohlasem a prohlíželi medaile. Nejkrásnější okamžik však přinesla chvíle, kdy na stožár stoupala naše vlajka a stadionem zněla hymna. Po obrovském nervovém vypětí se v očích mnoha z nás objevily slzy. A to, prosím, trenér Havránek vybírá do mužstva tvrdé chlapy.“

Stojící zleva: Rostislav Václavíček, Libor Radimec, Luděk Macela, Josef Mazura, František Kunzo, Stanislav Seman, Jindřich Svoboda, Jaroslav Netolička, masér Siegel

Klečící zleva: Zdeněk Šreiner, Petr Němec, Oldřich Rott, František Štambacher, Verner Lička, Zdeněk Rygel, lékař Michalko

Na fotografii chybí hráči Jan Berger, Ladislav Vízek, Lubomír Pokluda, trenér František Havránek a jeho asistent František Cerman