Hodnotit sezónu fotbalového klubu TJ Slavia Pozemní stavby Karlovy Vary v roce 1982/83 je určitě smutný příběh, ale fotbal jako takový je přeci o prohrách a vítězstvích, o postupech a sestupech. Je ale pravdou, že pro klub s tak bohatou tradicí bylo pouhé roční působení v divizi a návrat zpět do krajského přeboru velkým zklamáním. Sestup byl „s odřenými zády“, protože Slavia sestoupila jako jeden ze čtyř týmů, který měl na 12. místě všech divizních skupin nejméně bodů, a navíc ještě k tomu se jednalo při konečném sčítání o horší skóre.

     Přesto se na malou chvíli podívejme ještě o jeden rok zpět. Slavia suverénně vyhrála krajský přebor, a každý, počínaje přes hráče, funkcionáře a fanoušky, byli přesvědčeni, že se slávisté na velmi dlouhou dobu v krajském přeboru neobjeví........

     Podzimní výsledky v divizi tomu jasně nasvědčovaly, a začalo se nahlas mluvit o ještě větších klubových ambicích. Varující byly pouze výsledky na venkovních hřištích, respektive výše porážek. Domácí hra a vítězné zápasy situaci v tabulce uklidňovaly, a tak Slavia byla po podzimu uprostřed tabulky se 13 body ze 13 zápasů.

      Po fotbalovém podzimu přišlo fotbalové jaro, a to co se dělo, nemohl pochopit ani trenér Skokan, který vedl Slavii první rok. Po ne zrovna dobrých výsledcích v zimním turnaji přišel první ostrý divizní zápas a Slavia si přivezla první dva body z Ústí nad Labem, kde porazila místní Chemičku. Zavřela se pusa kritikům? Vůbec ne. Ty body z venku totiž byly poslední. Přesto, že se venku prohrávalo, tak alespoň ne tak vysoko, jako na podzim. Co byl ale problém? Začalo se prohrávat i v domácím prostředí. Když se nepovedl ani zápas se zachraňující se Admirou, čekalo se už jen na zázrak. Pokud by se Zbrojovka Brno zachránila v první lize, bylo by po problému. To se však nestalo a tak Slavia po ročním působení v divizi opět sestoupila do krajského přeboru. No a co fotbalový čert nechtěl? Celková úroveň krajského přeboru se snížila reorganizací, kdy se utvořily dvě skupiny po 12 týmech.

     Co tedy dodat ke smolné slavistické sezóně? V počátečním problému na postu brankáře to až na malé výkyvy vyřešil vcelku dobře chytající Basl. V obraně dominoval zkušený Pešl a zápas od zápasu se lepšil Markusek, který se však v závěru sezóny zranil. Klíčový hráč tehdejších posledních sezón Karel Janoušek měl však bohužel častou absenci, ať již kvůli zranění, nebo trestu, což hru Slavie ovlivnilo. Přitom mimo fotbalové hřiště v té době třicátník Janoušek vystupoval klidně a vyrovnaně.  Na hřišti ale vzplanul i kvůli nepochopitelným maličkostem. František Šíma, staronový hráč Slavie, přišel až ke konci soutěže, když se už slavistická loď potápěla. Pro svá zranění tak nemohl hrát v plné síle. Z ostatních hráčů, hlavně z útočníků, si své odehrál pouze Ježek, který i přes velké množství neproměněných šancí byl často jediným mužem v útoku.

     To všechno se odrazilo i na klimatu v kabině, což se velmi brzy ukázalo také na hřišti. Deka a nepohoda, která na hráče padla, vztahy mezi hráči přiostřila. I přesto, že zápasy nikdo nevypouštěl a hráčům nelze upřít snahu, tak to nakonec k záchraně nestačilo. 

      No a co k tomu tehdy říkala fotbalový odborníci a veřejnost?  Tak například, že trenér nedisponoval kádrem, který by byl připraven hrát střed tabulky. Tým byl prý složen z hráčů, kteří pomalu končili s aktivním fotbalem a mladí hráči potřebovali více zkušeností a vyhranosti. Chyběla prý osobnost ve středu hřiště, jakou byl v předchozích sezónách třeba Janoušek, a těžce připravené gólové šance se nedařilo proměňovat.

     Pro Slavii to byl smutný rok, ale také žádná tragédie ……..