Mezi tradiční karlovarské fotbalové kluby patří a patřili fotbalisté z Čechie Dalovice. V sezóně 1986 – 1987 se jim však moc nedařilo a sestoupili z 1. třídy do okresu. V té další sezóně se jim postup zpět nevydařil i proto, že své soupeře nekompromisně kosili ostrovští pionýři, pro upřesnění DPM, kteří nakonec postoupili. Dalovičtí i přes velkou snahu skončili nakonec až na třetím místě, když je lepším rozdílem branek předstihli i horalové z RZ Abertamy. Vše odčinili fotbalisté z Dalovic až v sezóně 1988 – 1989, kdy svým postupem udělali radost nejen sobě, ale také své početné obci fanoušků. Po podzimní části vedli s 23 body před Kolovou, která získala 21 bodů a Hroznětínem s 20 body. V jarní části jim jejich jízdu usnadnila Kolová, která nečekaně odpadla, a tak se nakonec rozhodovalo mezi Dalovicema a Hroznětínem. V konečné tabulce ten souboj skončil 40 bodů proti 36 bodům Hroznětína a bylo hotovo.

     Předsedou oddílu Dalovic byl tehdy Petr Richtář, trenérem Helmut Scheerbaum a jeho asistentem Boris Sochor, který i ve svých 42 letech odehrál ještě 18 soutěžních utkání. Hráč Radek Labašta, Petr Sochor, Miroslav Brabec a Josef Hadrava odehráli všech 24 zápasů, brankář František Jaroš, Pavel Perutík a Jiří Tichý jich odehráli 23 a kapitán Jaromír Tichý a Ladislav Kubín si jich na své konto připsali celkem 22. V základním kádru ještě zabojovali vedle již jmenovaného Borise Sochora také Petr Tupý, Štefan Dančo, Jiří Henrich a Robert Scheerbaum.

     Nejlepšími střelci se stali Hadrava se 16 góly, dále 14 jich vsítil Brabec, 11 Boris Sochor, 7 Jiří Tichý, 6 Petr Sochor a po 5 brankách dali Labašta a Dančo.

     Dalovičtí ještě před zahájením postupové sezóny měli obavy z Hroznětína, Kolové, Abertam a Pily, což se v průběhu také potvrzovalo. Každý z těch týmu chtěl do krajské soutěže postoupit, každý z nich měl svoji motivaci, ale nakonec Dalovičtí měli ještě o jednu více. Tou bylo zatravnění v té době škvárového hřiště.

       Spousta odpracovaných brigádnických hodin, pravidelné tréninky a udržování vysoké herní morálky, to všechno se dalovickým podařilo skloubit. Odměnou jim za to byl nejen ten postup, ale také vysněné travnaté fotbalové hřiště. Velké nadšení funkcionářů, hráčů, fanoušku, zainteresovaných podniků při rekonstrukci, a prakticky celé fotbalové obce, to byl hnací motor.

     Trenér Scherbaum se k tomu tehdy vyjádřil s tím, že hlavní důvody úspěšného dovršení již zmíněného postupového ročníku byly tvrdá zimní příprava, z které těžili celé jaro, a odehrání zápasů bez větších korektur v sestavě, protože se jim vyhýbala zranění. Na co ale si však museli sednout a dát dohromady, byla otázka mládeže. Nebylo to o tom, že by mládež vůbec neměli, ale bylo potřeba změnit jejich přístup k tréninkovému procesu, protože bez toho by výkonnostně nerostli a o kvalitním doplnění A mužstva by nemohla být ani řeč. V té době měli fotbalisté z Dalovic lavičku náhradníků prázdnou a kádr pomalu stárnul.

       Takže plány do budoucna byly v roce 1989 jasné. Podchycovat mládež pro dalovickou kopanou, udržet svoji pozici ve vybojované 1. B třídě a dobudovat celý areál.