Vzpomínka Milana Uličného na VTJ Mariánské Lázně

 „Do mužstva jsem se já spolu s ostatními dostal někdy v říjnu 1988 po odchodu starších hráčů do civilu. Hráli jsme Okresní přebor Chebu. Stadion jsme měli v útrobách vojenského útvaru, lidově jsme jim říkali „Lužniky“. Zde jsme trénovali a hráli mistrovské zápasy do konce podzimu. Od jara jsme hráli na hřišti Lokomotivy Mariánské Lázně, které leželo uprostřed dlouhé ploché dráhy. Má činnost v mužstvu spočívala ve zdravotnickém zajištění, tzn. mít v příruční brašně základní léky, kelen, obvazy apod., a být přítomen na zápasech.

     Jelikož mě fotbal baví, tak jsem si navíc na lavičce zapisoval důležité minuty a momenty zápasu, které jsem pak zpracoval do fotbalové reportáže. Taktéž jsem vedl statistiky hráčů, bodoval je po každém zápase (podobně jako v časopise Gól), sestavoval tabulky, které jsem vyvěšoval na nástěnku u vchodu do útvaru. Jednou po vyhraném zápase jsme se vrátili pozdě z vycházky a mě se již nechtělo psát. V pondělí jsem byl doslova vytažen z postele a musel před velitele útvaru, který mi vyčinil „ Kde jako ta reportáž ze zápasu je? „. Vůbec jsem netušil, jaký fenomén se z těchto reportáží stane, jak budou velice sledovány a čteny.

     Hráči se do oddílu vybírali podle toho, zda hráli v civilu fotbal, a to samé platilo i o druhém vojenském útvar v Klimentově. Já jsem osobně jezdil vždy každé úterý do Chebu na OV ČSF vyřizovat jejich hostování. Měl jsem výhodu, že na disciplinární komisi v té době pracoval i můj otec.

     Mužstvo jsme měli myslím velmi dobré, i když vždy chyběl kousek k postupu do vyšší soutěže. Na venkovní utkání jsme jezdili v létě klasickou Pragou V3S a v zimě Pragou V3S ve štábní úpravě. Je nasnadě, že po cestě a po zápasech panovala uvolněné atmosféra a všichni jsme se těšili na zaslouženou vycházku. Můžu říct, že jsme chodili všichni, a pokud jsme vyhráli (což bylo často), mohli jsme přijít i po uplynutí vyměřené doby vycházky.

     Mužstvo jsem opustil, jak to u vojenských oddílů bylo stejné, na podzim 1989 odchodem do civilu. VTJ dohrálo ještě sezónu 1990 / 1991 a pak již novou nezačalo, protože útvar se stěhoval do Lipníku nad Bečvou a domnívám se, že tam již obnoveno nebylo. Útvar pak dlouho chátral, hřiště zarostlo a po jeho zboření vyrostl na jeho pozemcích park.

Jako perličku uvádím dva zápasy, které mi utkvěli v paměti, kdy jsem zažil to, co nikdy předtím.

1988/1989 Krásná – VTJ 1:2. Za Krásnou hráli pohraničníci z Aše, takže to bylo takové vojenské derby. A v tomto zápase jsme vyhráli díky brankáři Borikovi, který dal gól přímo z výkopu.

1989/1990 Odrava – VTJ 2:4. Odrava má velmi úzké hřiště, velké vápno je od autové čáry velice blízko. O poločase jsme prohrávali rychle 2:0 a ještě 5 minut před koncem jsme prohrávali 2:0, ale opravdu drtivým finišem jsme otočili na 2:4.“