Jiří Feureisl - kapitola první: Sudičky a hadrák z podprsenky

Kapitola první: Sudičky a hadrák z podprsenky

     Ročník 1931 byl k československé kopané neobyčejně štědrý. Jako by sudičky, zahalené v dlouhý šat, tehdy věděly, že celý národ bude potřebovat své hrdiny. V ten rok se narodili Josef Masopust, Ladislav Novák, Jaroslav Borovička, Václav Hovorka, a mezi nimi i on, Jiří Feureisl. Kluk ze Strašic.

     Sudičky, které se 3. října 1931 sklonily nad kolébkou v domě číslo popisné 190 v podhorských Strašicích, měly ten den nejspíš trochu rozpustilou náladu. Když se ozval první pláč malého Jiřího, sudičky se u kolébky nejspíš trochu pošťuchovaly. Nadělily malému Jiříkovi do vínku talent, o jakém se v brdských lesích nikomu nesnilo a rodí se jednou za století. Přimíchaly ale k němu i pořádnou dávku osudových zápletek a zmatků. „Bude to slavný fotbalový střelec“ šeptala první. „ Bude to slavný hokejový střelec“, šeptala ta druhá. Možná se u té kolébky i trochu dohadovaly s tou třetí sudičkou, jak se ten kluk vlastně bude jmenovat. Jako by tím předurčily budoucí zmatek v novinářských zápisnících, kde se z něj později stával Farajzl, Fajrajzl nebo Feureisel, zatímco on jen v pozdější době trpělivě vysvětloval, že je prostě Feureisl.

      Jiří vtrhl do světa tesaře Karla Feureisla a jeho ženy Antonie jako třetí v pořadí. Vyrůstat jako nejmladší ze tří bratrů v tesařské rodině byla ta nejlepší škola života. Bratři Karel a František, dvojčata narozená o dva roky dřív, mu nedali nic zadarmo A byla to právě tato bratrská dvojice, která se stala jeho vůbec první a nejtvrdší univerzitou sportu.

     V srdci Brd, kde vzduch voněl jehličím a disciplína se brala vážně, nebyl čas na fňukání. Otec Karel, muž pevných tesařských rukou, který se řemeslu vyučil u pana Krofta, nechodil do sportovních obchodů. Když kluci potřebovali hokejky, zašel do dílny, kde je s láskou vyrobil. On byl jejich prvním sponzorem i přísným mentorem.

„Jirko, makej, nebo tě kluci uštvou!“

      A Jirka makal. Často, bosýma nohama, které cítily každé stéblo trávy i ostrý kámen, pálil do podivného šišatého předmětu. Nebyl to míč, na ten tenkrát nebyly peníze. Byl to „hadrák“ – mistrovské dílo domácí improvizace, sešité ze staré matčiny podprsenky a nadité papírem. Za tímto bizarním „míčem“ se bratři dokázali na louce honit do úplného vyčerpání. Kdo se naučil kličkovat s hadrákem na hrbolaté louce, toho už později na fotbalovém trávníku nemohlo nic překvapit.

     Právě tady, v nekonečných sázkách a soubojích s o dva roky staršími dvojčaty, se v Jiřím rodila ta pověstná nezdolnost. Nechtěl být jen „ten mladší“, a nechtěl slyšet „Jirko, jsi pomalej“. Chtěl je porazit. A brzy se to začalo dít. Jeho vůle byla tvrdší než kameny z Velké brdské zdi.

     Strašice té doby žily sportem. I když místní klub AFK Viktoria bojoval s nájmem pozemku u pana Borovičky, nadšení bylo bezbřehé. Ale nebyl to jen fotbal.

     Když přišla zima, přišly brusle. Jiří je měl k botám doslova přišroubované. S hokejkou od táty v ruce se proháněl po zamrzlých plochách s hbitostí, kterou mu později záviděli i profesionálové. Byl to sportovní „obojživelník“, formovaný tesařskou přesností svého otce a neúprosných bratrských bitev.

     Zatímco se proháněl po strašických loukách, sudičky už zase začaly vymýšlet. Dívaly se směrem na západ, k lázeňským kolonádám v Karlových Varech. Tam, kam ho osud měl brzy zavát, aby se z kluka s podivným hadrákem stal král fotbalových trávníků a hokejových hřišť.