Dnes

Kapitola druhá: Vůně terpentýnu, špekáčky za góly a přerod v kanonýra

Zatímco Strašice zůstaly navždy vrytým otiskem dětství, skutečný sportovní osud čekal Jiřího o kus dál, na západě Čech. Jeho osud se zpečetil v den, který by jiní považovali za obyčejný pracovní pondělek. 30. září 1946. Právě tehdy, bylo mu patnáct, kdy jako čerstvý učeň poprvé prošel branou karlovarské porcelánky. Rozhodnutí vyučit se malířem porcelánu nebylo náhodné – kreslení ho bavilo a práce bylo potřeba všude. Netušil, že tam stráví čtvrtstoletí života, že se stane odborným referentem, a že jeho paleta barev bude stejně pestrá, jako jeho gólové statistiky. Zatímco v porcelánce mohl po čtvrtstoletí čekat uznání, ve fotbale to bylo jiné.

Firma Moritz Zdekauer, součást prvorepublikového gigantu EPIAG, byla pro mladého učně novým světem. Světem plným jemných štětců, palet a preciznosti, který se po komunistickém puči v únoru 1948 proměnil v národní podnik Karlovarský porcelán. Jiří si brzy zvykl na stálé místo u stolu, míchal červenou se žlutou, modrou se zelenou a krášlil bílé plátno talířů a hrnečků. Tato umělecká disciplína, vyžadující soustředění a pevnou ruku, se paradoxně prolínala s jeho sportovní kariérou.

„Když jsem potřeboval na večeři,“ vzpomínal později s úsměvem, „udělal jsem přes polední přestávku pár plakátů na nějaký ten candrbál. Měl jsem svou stálou paletu, míchal barvy a kreslil. Šlo to rychle a peníze byly hned“. Umělecká malba a kresba mu šla od ruky a byla vítaným přivýdělkem v době, kdy se sportovcům neplatilo v obálkách, ale v naturáliích a uznání.

Ale i za malířským stolem myslel na hřiště. V učňovském internátu se sportu věnoval víc než čemukoli jinému. Kromě fotbalu vynikal v atletice – skákal do výšky, házel diskem i oštěpem. Tato všestrannost z něj formovala komplexního atleta, což bylo v tehdejší době běžné, ale málokdo v ní dosahoval takové mistrovství jako on.

Fotbal ve Staré Roli pro něj znamenal křest ohněm. Klub ho přilákal a on ukázal, co v něm dřímá. Byl rychlý, tvrdý a nebál se. Tyto vlastnosti zaručovaly jediné: góly. A góly se tehdy platily zcela specifickým způsobem.

Traduje se místní historka ze zápasu v Děpoltovicích. Jakýsi místní funkcionář, nadšený jeho hrou, mu velkoryse nabídl dvacet korun za každý vstřelený gól. Jiří pálil přesně, jednou, podruhé, posedmé, poosmé. Nešťastný mecenáš už běhal kolem čáry a začal blednout a křičet:

„Už dost, už dost, to je peněz!“

Jindy, po vítězném předzápase, kde ukázal svou druhou tvář a dokonce chytil penaltu v bráně, a pak s áčkem vstřelil tři góly, přišla ta nejlepší odměna. Vzpomínky na ni přetrvávaly desítky let, ať už hrál v Maďarsku, Brazílii nebo Švédsku: „Večer jsem dostal špek a tři guláše najednou.“ Tehdy to bylo víc než peníze, byla to odměna za poctivou práci a vášeň pro hru.

Jiří rostl fotbalově i fyzicky. Jeho specialitou se staly penalty, nacvičené do dokonalosti – technicky, razantně, vždy mířené pod břevno. Neměl strach jít do souboje, a i když mu starší hráči občas vyčítali, že nenahrává, jen trenér Špaček ho povzbuzoval: „Neboj se a střílej!“ Už tehdy věděl, že má v noze dynamit.

V roce 1950 už Stará Role nestačila jeho ambicím. Přestoupil do karlovarské Slavie. Sice se tam ještě na chvíli vrátil, aby se pak definitivně usadil v áčku Varů. Už tehdy bylo jasné, že ten kluk, který začínal s hadrákem ze staré podprsenky, má před sebou velkou cestu. Cestu, která voněla terpentýnem z porcelánky, ale hlavně – vůní nastřílených gólů a budoucích úspěchů. Malíř porcelánu začal malovat svou vlastní fotbalovou epopej.