Kapitola třetí: Caruso v kopačkách a hazard se sádrou

      Rok 1950 v karlovarské Slavii nebyl pro Jiřího žádným medem. Přišel jako „ten kluk z porcelánky“ a mazáci v kabině mu dávali sežrat každý jeho dotek s míčem. „Hele, Caruso, radši zpívej a nemotej se tu zadkem k bráně!“ pokřikovali na něj, když se svým typickým způsobem – krytím míče tělem – dral do vápna. „V Roli jsi hrál v dřevákách, tak tady nedělej chytrýho!“ Ale Jiří, s onou tesařskou trpělivostí po otci, jen mlčel a sázel góly. A když bylo nejhůř, navlékl si brankářské rukavice, chytil penaltu a další zápas rozhodl hattrickem. Byl to úkaz.

     Skutečná zkouška ohněm ale přišla s vojnou v roce 1952. Představte si tu scénu: Milovice, prach armádního cvičiště a stovky mladých talentů, kteří se chtějí dostat do elitního výběru. Jiří tam sedí na lavičce, v srdci má úzkost a na noze těžkou, neforemnou sádru. Věděl, že pokud ho uvidí doktoři, jeho fotbalový sen skončí ještě dříve, než začal, u lopaty někde u pomocných technických praporů.

     V šatně, skrytý před zraky důstojníků, udělal šílenou věc. Vytáhl nůž a začal sádru kus po kuse odřezávat. Sykal bolestí, noha byla oslabená, kůže bledá. „Musíš,“ opakoval si. Pak vzal kusy škrobu a obinadel, nohu napevno stáhl do improvizovaného „škrobáku“, narval ji do kopačky a vyběhl na trávník. „Byl jsem tak soustředěný na to, aby se mi noha nerozsypala, že jsem úplně zapomněl na trému a bolest,“ vzpomínal později. Ten risk mu vynesl dres pražského Tankisty a místo v první lize.

      Život v Tankistovi, to byl tanec mezi dvěma světy. Dopoledne drsný fotbalový trénink, odpoledne ledová plocha. Jiří Feureisl se stal jedním z posledních velkých sportovních „obojživelníků“. Scény z té doby připomínají akční film. Odpoledne dohraje ligový zápas v Liberci, dres má ještě mokrý od potu, ale u postranní čáry už túruje motor vojenská Tatra. Jiří do ní naskočí, auto řeže zatáčky směrem na Prahu a on se na zadním sedadle, za svitu pouličních lamp, snaží přezout z kopaček do hokejových bruslí. Dorazí na Štvanici nebo na Spartu, vběhne na led a v nejvyšší hokejové soutěži bojuje po boku Tikala nebo Vodičky.

Jiří Feureisl ve fotbalovém dresu Tankisty Praha páty zleva

Jiří Feureisl v hokejovém dresu Tankisty Praha v první řadě třetí zleva

     A přesto v tom všem shonu zůstával umělcem. V šatně, kde vzduch smrděl mazadlem a potem, se občas rozezněl jeho hlas. Miloval hudbu, miloval malování. Když zrovna nedrtil obrany soupeřů jako tank, míchal své barvy a tvořil. Ta přezdívka „Caruso“ nebyla jen výsměchem starších spoluhráčů – byla to poklona muži, který v drsném těle atleta schovával jemnou duši malíře porcelánu s krásným hlasem v hrdle.

     V zeleném dresu Tankisty nasázel v 18 ligových zápasech 11 gólů. Byla to bilance, která nenechala nikoho na pochybách, že v Karlových Varech roste hráč světového formátu. Vojna končila a Jiří se vracel domů. Ne už jako učeň v dřevákách, ale jako obávaný kanonýr, o kterém si brzy začnou šeptat i v reprezentační kuchyni.

Jiří Feureisl ve výskoku v bílém dresu Tankisty Praha

Jiří Feureisl v tmavém dresu Tankisty Praha s číslem 9 na zádech