Jiří Feureisl - kapitola čtvrtá: Ženevský zázrak

     Po návratu z vojny se Jiří vrátil ke svým malířským paletám a ke karlovarskému Dynamu. Hrál druhou ligu, což pro mnohé znamenalo fotbalový suterén. Ale Jiří v něm zářil jako drahokam v prachu. Trenér národního týmu Karel Kolský nebyl slepý – věděl, že v Karlových Varech běhá kluk, který má v nohách dynamit a v srdci klid umělce.

     V květnu 1956 přišla pozvánka, která v Karlových Varech vyvolala pozdvižení.

„Náš Jirka jede se lvy do Švýcarska!“

     Šatna reprezentace v Ženevě před zápasem o Pohár dr. Gero však vypadala jako z jiného světa. Jiří tam seděl mezi hvězdami z Prahy a Bratislavy, mezi kluky, co o sobě četli v novinách každý den.

„Co s tebou, člověče? Budeš hrát, nebo jsi tu jen do počtu?“ rýpali do něj zkušení reprezentanti. „Becherovku jsi nepřivezl, tak se aspoň nepleť pod nohy sparťanům a klukům z Dukly!“ Jiří tyhle řeči znal už ze Staré Role. Jen se mírně usmál a dál si utahoval tkaničky. Pak k němu přistoupil Kolský: „Jirko, povedeš útok. Chci, abys běhal, lítal, dělal jim tam zmatek. A hlavně se neboj.“
Jiří zvedl hlavu: „A pane trenére... budu smět i střílet?“
Kolský se mu podíval do očí a uviděl tam ten hlad: „Na to sakra spoléhám!“

     10. května 1956, stadion Charmilles. Nad Ženevou se snášel lehký déšť, hymny dozněly a 25 tisíc Švýcarů očekávalo snadnou kořist. Začátek jim dal za pravdu. Hned v první minutě domácí Ballaman prosvištěl kolem stopera Hledíka a Dolejší v české brance jen bezmocně sledoval, jak se síť vlní. 1:0. Tribuny bouřily, švýcarský tisk už v duchu psal o jasném vítězství.

Tak se bojovalo před brankou domácích. Švýcarský brankář Pernumian chytá do rukou místo míče hlavu obránce Dutoita. Dále o míč bojují Perruchoud a Feureisl. Zleva dobíhá Borovička a Vonlanden.

     Jenže pak se probudilo „karlovarské antibiotikum“. Jiří Feureisl začal na hřišti malovat svůj vlastní obraz. Pohyboval se s nevídanou lehkostí, měnil si místa s Borovičkou a Moravčíkem, a švýcarská obrana najednou nevěděla, koho hlídat. V 16. minutě Borovička vyrovnal a stroj se rozjel. V 21. minutě to přišlo. Jiří dostal míč do běhu, krátce se podíval, kde stojí brankář Pernumian, a vyslal ránu, která měla parametry ligového hokejového puku. Gól! 2:1 pro hosty. Tribuny zmlkly. O deset minut později Jiří napřáhl znovu, tentokrát z pětadvaceti metrů. Míč opsal prudkou křivku a zapadl přesně k tyči. 3:1!

Při shluku před švýcarskou brankou jeden z obránců špatně vykopl míč na nohu Feureisla, jehož střela už po třetí skončila v síti. Záložník Roesch a brankář Pernumian se jen smutně dívají za míčem, Borovička má ale důvod k radosti.

     V kabině o poločase už nikdo o Becherovce nevtipkoval. Spoluhráči na Jiřího koukali s novým respektem. Ale to nejlepší mělo teprve přijít. Druhý poločas se změnil ve Feureislovu show. V 60. minutě se znovu protáhl obranou jako nůž máslem a zvýšil na 4:1.

A opět Feureisl. Nebojácně prošel mezi obránci, a než tomu mohl kdokoliv zabránit, bylo to 4:1. Marná byla snaha Dutoita s číslem dvě na dresu, brankáře Pernumiana a záložníka Kunze. Míč a Feureisl, kterému na fotografii koukají jen nohy, jsou společně v síti.

     Šest minut nato přidal svůj čtvrtý zářez. Obránce Hledík k němu přiběhl a s nevěřícným úšklebkem na něj křikl: „Čoveče, brzdi, ty jim tady dáš snad všechny góly sám!“

     Švýcarští obránci byli zralí na ručník. Kdykoliv se Jiří dotkl míče, v hledišti to jen zašumělo strachem. Kdyby Pernumian nepředvedl dva zázračné zákroky, při kterých mu pomohlo břevno, odjel by Feureisl s ještě větším lupem. Skóre nakonec pečetil Masopust na 6:1.

     Když rozhodčí naposledy pískl do píšťalky, švýcarské publikum, ač zklamané debaklem, povstalo a tleskalo. Tleskali tomu neznámému druholigistovi, který jim právě udělil lekci z moderního fotbalu.

     Druhý den evropské noviny nepsaly o nikom jiném. „Kdo je ten Feureisl z Karlových Varů?“ ptali se novináři. Rozhlasový přenos vyvolal v Československu šílenství. Lidé nevěřili vlastním uším – šest gólů na půdě soupeře? Čtyři góly od jednoho hráče?

     Jiří se vracel domů jako národní hrdina. Dokázal, že „zdravá krev“, o které psal dobový tisk, nekoluje jen v pražských klubech, ale i v žilách kluka, co dopoledne v Dalovicích maluje porcelán a odpoledne střílí góly, ze kterých se Evropě točí hlava. Cesta do Švédska na mistrovství světa byla otevřená dokořán.