Kdo nezná minulost svého klubu, těžko pochopí, jak velkou má historii
Zapomenutý fotbal v Karlovarském kraji
Hotel Brix nebyl jen obyčejnou hospodou – byl to druhý domov pro celé generace sportovců, zvlášť fotbalistů, kteří sem po zápasech mířili stejně jistě jako na hřiště. U oroseného piva se tu rozebíraly góly i neproměněné šance, sporné výroky rozhodčích i plány na další utkání. Nebylo výjimkou potkat tu i známé tváře – třeba bývalého reprezentanta Jiřího Feureisla, který sem nechodil kvůli slávě, ale kvůli atmosféře a lidem. V Brixu se totiž nehrálo na jména – tady byli všichni hlavně parťáci, co si po zápase chtěli v klidu sednout, dát pivo a ještě jednou si „zahrát“ zápas alespoň slovně.
Na dveřích hotelu Brix, v bývalém královském městě Rybáře, se jednoho pátku v roce 2012 objevil nenápadný, ale neúprosný nápis: „Dnes zavřeno.“ Nešlo o obyčejný den. Pro mnohé z těch, kdo sem chodili léta, to znamenalo konec jedné éry. V ten osudný den ale zákaz zdaleka neplatil pro každého. Loučení neprobíhalo tiše. Naopak, bylo plné srdečných pozdravů, smíchu i dojetí. Jednotlivá „dějství“ tohoto posledního večera se odehrávala v duchu toho, co bylo pro Brix vždy typické – přátelská setkání.
Bar v Brixu nebyl, a tak se na stojáka stávalo u výčepního pultu, protože často hospoda praskala ve švech. V té rozlučkové chvíli stáli lidé u výčepu také, jen aby byli součástí posledních okamžiků. Točilo se dobré pivo, jak bylo zvykem, a debaty plynuly přirozeně – od vzpomínek na minulost až po úvahy o budoucnosti. Nechyběly ani historky z posledního desetiletí o tenise, hokeji, fotbale, kdy se hospoda měnila v centrum sportovního dění. Brix nebyl jen místem odpočinku, ale i neformální klubovnou, kde se rodily nápady, spolupráce i přátelství.
Zvláštní kapitolou byly amatérské turnaje, které se zde tradovaly. K tradičnímu memoriálu v kopané se připojil Memoriál Míly Jindry v nohejbale, tenisové zápasy na antuce měly také své kouzlo, a když přišlo na vánoční čas, střídal je šachový turnaj, po němž následovaly dlouhé debaty o každém tahu. Rybařilo se, hrály se kuželky, a když přišel čas mariáše, dokázali hráči sedět u karet celé hodiny.
Jedním z nejvýraznějších hostů posledního večera byl Jiří Feureisl, bývalý fotbalový internacionál a ikona karlovarské Slavie. Jeho přítomnost dodala loučení zvláštní váhu. Debata se přirozeně stočila k fotbalu, k zápasům, které odehrál, k atmosféře na stadionech i k rozdílům mezi profesionálním a amatérským sportem. Nepůsobil jako nedostupná legenda, ale jako člověk, který si váží obyčejných okamžiků. Při jeho příchodu zaznělo:“Vítáme Tě slovanským způsobem chlebem a solí“.
Jiří Feureisl s úsměvem rád vzpomínal na různé zajímavé situace. „Nejsem zvyklý prohrávat, chci pokaždé vyhrát,“ řekl, a hned dodal historku z rekreačního tábora, kde se vsadil o 50 korun, že míčem, který zahraje nůžkami, zasáhne horní stanovou konstrukci. Donesli mu míč a ten opravdu našel svůj cíl. Právě tahle kombinace soutěživosti a nadhledu ukazovala jeho charakter. Nebyl jen sportovcem, ale i vypravěčem, který dokázal z každé situace udělat příběh.
Jiří Feureisl také ocenil atmosféru Brixu. Vyzdvihl, jak vzácné to bylo místo, kde se lidé scházeli nejen kvůli sportu, ale i kvůli sdílení zkušeností a radosti ze setkání. Pro něj, člověka zvyklého na velké stadiony, měl Brix jiný, ale neméně cenný rozměr – lidskost.
Rok 2012 tak nepřinesl jen zavření jednoho hotelu. Byl symbolem konce jedné kapitoly života mnoha lidí. Loučení proběhlo bez velkých gest, bez oficiálních proslovů – ale o to opravdověji. Nikdo si tehdy ani nepřipouštěl, že jde o definitivní tečku. Možná právě proto zůstává vzpomínka na Brix tak živá. Bylo to místo, kde se neříkalo sbohem, ale spíš „na shledanou“.
