Psal se 20. květen 1956 a nad Budapeští visely těžké olověné mraky. Pokud byla Ženeva pro Jiřího Feureisla „vstupenkou“, pak Népstadion měl být jeho maturitou. Ten den se v maďarské metropoli zastavil život. Devadesát tisíc diváků – masa, která v té době neměla v Evropě obdoby – vytvořila hradbu zvuku, která měla hosty rozemlít dřív, než se poprvé dotknou míče.
V šatně československého týmu bylo hrobové ticho, které přerušovalo jen bubnování deště na střechu. Jiří si utahoval kopačky. Terén byl po dešti jako oraniště, kluzký a zrádný. Ale pro kluka vycvičeného z brdských lesů a drsných plácků ve Staré Roli to bylo jako pozvání k tanci.

Zleva: Pazdera, Krasu, Masopust, Moravčík, Feureisl, Hertl, Borovička, Hledík, Pluskal, Dolejší, Novák

Zleva: Hidegkuti, Geller, Kotasz, Szojka, Machos, Karpati, Teleki, Fenyvesi, Bozsik, Budai, Kocsis
Když vyběhli na trávník, Jiří pocítil ten obrovský tlak. Maďarská „Zlatá jedenáctka“ sice po roce 1954 trochu ztratila na lesku, ale pořád to byli bohové. Legendární Szojka se na něj podíval s výrazem, který říkal: „Dneska si neškrtneš, kluku.“
.png)
Jenže Jiří Feureisl měl ten den jiný plán.
Běžela 8. minuta zápasu. Népstadion hučel jako rozzuřený úl, když vtom Jiří dostal míč. Žádné dlouhé rozmýšlení. Dravost, síla a ta jeho pověstná rána.
GÓL! 1 : 0 PRO HOSTY.
.png)
Jiří Feureisl posílá míč přes bezmocného Gellera míč do maďarské sítě.
V tu vteřinu devadesát tisíc lidí naráz vydechlo úžasem a pak nastalo ticho, které bylo slyšet víc než ten největší hluk. Jen z dálky, z IV. tribuny, se ozvalo skandované: „Už to máme doma!“ od tří tisíc promoklých, ale šťastných Čechoslováků.
Jiří byl v tu chvíli jako v transu. Nevnímal zimu, nevnímal provlhlý dres. Byl to on, kdo diktoval tempo. Ve 27. minutě sledoval, jak Moravčík zvyšuje na 2:0. Maďaři sice snížili, ale po přestávce se Jiří proměnil v nepolapitelný přízrak. Szojka, ten vyhlášený pes obranář, ho marně stíhal. Jirka mu unikal, motal mu hlavu svou pohyblivostí. V 58. minutě pak předvedl svou uměleckou duši – místo střely zvolil vtipnou, nečekanou přihrávku na Moravčíka, který poslal míč do sítě. 3:1!


Pak ale přišel bolestivý moment. V 70. minutě dostal Jiří tvrdý kopanec do stehenního svalu. Ostrá bolest mu projela nohou. Jiří věděl, že dobojoval. Když kulhal ze hřiště za stavu 3:1, Népstadion už nepískal. Lidé v hledišti začali uznale kývat hlavami. Viděli hráče, který se jich nebál.
Zatímco Pazdera v závěru pečetil na historických 4:2, Jiří už v šatně seděl s ledovým obkladem. Radost se v něm mísila s únavou. Trenér Kolský mu jen položil ruku na rameno – nebylo třeba slov. Dokonce i maďarský trenér Titkos uznal: „Výsledek utkání je zcela spravedlivý. Celé mužstvo Československa se ukázalo jako výborný celek.“
Vítězství bylo ohromné a ohlasy v šatně mluvily za vše. Kapitán mužstva Novák sotva hledal slova: „Těžko člověk nachází slova. Podařil se nám husarský kousek. Všichni jsme se snažili, jak jsme mohli. Výsledek je další vzpruhou.“ Sám Jiří, i přes bolest nohy, zářil: „Byl to můj třetí mezistátní zápas a mám radost z toho, že jsem pomohl našemu mužstvu k vítězství. Překvapilo mě, že Maďaři nevydrželi tempo.“
Rozhodčí Lemešič přidal tu nejvyšší pochvalu: „Čechoslováci si ve všech směrech zasloužili vítězství. Bylo pro mne velmi překvapující, že československé mužstvo bylo dokonce i technicky lepšího průměru než Maďaři.“
Když se pak Jiří vracel domů, v kapse měl nejen vítězství, ale i tu nesmrtelnou veršovánku od spoluhráčů o „sešlém Honvédovi“ a „ubohém Szojkovi“. Ale nejdůležitější byl ten pocit, když v Budapešti smekl klobouk fanoušek Lajos Tóth. Jiří Feureisl tehdy definitivně přerostl hranice Karlových Varů. Stal se majetkem celého národa.