Jiří Feureisl - kapitola šestá: Maracaná, básník a lahev plná moči

     V srpnu 1956 se nad Prahou zatáhlo, ale pro dvacet vyvolených začínalo dobrodružství, které v tehdejším Československu nemělo obdoby. Nominace na zájezd po Jižní Americe byla odměnou za Ženevu a Budapešť. Výprava urazila přes 28 tisíc kilometrů v oblacích – pět zápasů proti jihoamerickým gigantům. Byla to cesta do horkého pekla i fotbalového ráje. Před odletem u hotelu Paříž plakaly manželky a fanoušci tiskli hráčům ruce. Na letišti burácely motory letadla do Curychu a Jiří, kluk ze starorolské porcelánky, stoupal po schůdcích s pocitem, že svět mu leží u nohou.

Účastnící výpravy fotbalistů do Jižní Ameriky

Zleva stojí: Moravčík, technický vedoucí Vereš, lékař výpravy MUDr. Topinka, vedoucí výpravy Blažej, předseda SVTVS Pleskot (přišel se s výpravou rozloučit), Novák, masér Ondráček, Dolejší, Borovička, Pluskal, Hledík, Schroif, Bílý, Feureisl, Pavlovič, Molnár, Hertl, Procházka, trenér Rýgr, redaktor Čs. sportu Žemla

V podřepu zleva: Jakubčík, Přáda, Urban, Masopust, Kraus, Tichý, trenér Kolský a Pazdera

"Pozor, cestující do Curychu nastupovat" hlásila stewardka a Feureisl, Přáda, Schroif a Dolejší nastupují po schůdcích letadla.

     Když letadlo zamířilo k Curychu a pak dál přes oceán, učeň z Karlových Varů se díval z okénka a v kapse žmoulal svůj skicák. Zatímco ostatní hráči mastili karty, Jiří kreslil. Maloval mraky nad Atlantikem, stejně jako kdysi míchal barvy v porcelánce.

     Když poprvé spatřil Rio de Janeiro, dech se mu zastavil. Město bílých mrakodrapů vklíněné mezi hory a oceán. A uprostřed toho všeho Maracaná – betonový kolos pro 200 tisíc diváků. Brazilci, tehdy ještě s přílišnou dávkou sebevědomí, nepochybovali, že ty „kluky z Evropy“ rozstřílejí.

     A právě tady, 5. srpna 1956, zažilo Československo senzaci. Československá obrana byla pevná jako skála a v 53. minutě přišel moment, který Jiřímu zajistil nesmrtelnost v archivech. Kraus se prosmýkl kolem legendárního Santose a poslal do vápna vysoký centr. Feureisl, s odrazem, který mu záviděli i atleti, vystřelil do vzduchu. Nevyhrál souboj hlavou, ale jeho dravý výskok tak rozhodil hvězdného brankáře Gilmara, že ten jen naprázdno promáchl. Míč propadl k Moravčíkovi a ten ho „trknul“ do prázdné sítě. Maracaná zmlkla. Československo vyhrálo 1:0.

Sedmdesát let starý obrázek z brazilských novin. Feureisl po výskoku leží na zemi a Moravčík dává branku na 1:0.

     Jiří si na zájezdu vedl deník a ve volných chvílích utíkal do svého vnitřního světa Každý zážitek doplňoval malůvkami – od exotických květin až po tváře lidí.

     V Chile se mu splnil sen, o kterém by kluk ze Strašic ani nesnil. Setkal se s velkým básníkem Pablem Nerudou. Malíř porcelánu a nositel Nobelovy ceny za literaturu – dva muži, které spojovala láska ke kráse, se sešli uprostřed fotbalového šílenství.

Pablo Neruda v horním pravém rohu fotografie

     Jenže uvnitř týmu se pletla jiná, mnohem temnější nit. „Bažant“ z Karlových Varů byl pro pražskou kliku trnem v oku. Byli to ti, co se považovali za pány fotbalu – sparťané v čele s Hledíkem, Krausem a Hertlem. Osudová scéna se odehrála v autobusu během výletu na ostrov Santo Amaro.

     Jiří seděl skromně za řidičem, když k němu přišel Tadeáš Kraus. „Pojď dozadu, Jirko, máme tam flašku,“ pošeptal mu s falešným úsměvem. Jiřímu zaplesalo srdce.

Konečně mě berou mezi sebe,

blesklo mu hlavou. Vzadu seděla „sparťanská parta“ – Hledík, Kraus, Pazdera. Prvně jmenovaný mu s úšklebkem podal láhev.

     Jiří ji vzal, ale téměř okamžitě mu došlo, že něco nehraje. Barva, teplota a ten pach. Láhev byla plná moči. Výbuch smíchu, který se ozval z hrdel sparťanů, byl krutější než jakákoli porážka na hřišti. Chtěli pokořit toho „drzého kluka z Varů“, co jim střílí góly v národním dresu. Pro ně to byl „fór“, pro Jiřího to byla definitivní tečka.    

     V tu chvíli se v Jiřím něco zlomilo. Měl na stole nabídku přestupu do Sparty. Slibovali mu slávu, peníze, dokonce vlastní auto – v té době nevídaný luxus. Jiří se podíval na ty vysmáté tváře, láhev odložil a v duchu si přísahal: „Do Sparty nikdy. Radši budu nadosmrti v Karlových Varech, než hrát s vámi.“ Jiří se tam, v zaprášeném autobusu pod brazilským sluncem, rozhodl.
 

     Ten slib splnil. Zbytek zájezdu už byl pro něj jiný. Prohry ve druhém zápase s Brazílií 1:4, s Uruguayí 1:2, Argentinou 0:1 a Chile 0:3, ho bolely, ale ne tolik jako ta lidská zrada. Vrátil se domů s vědomím, že Karlovy Vary jsou jeho jediným skutečným domovem. Sparta sice dál posílala emise, ale Jiří Feureisl zůstal věrný svému Dynamu. Ten incident mu vzal iluze o velkém fotbalovém přátelství.

     V Karlových Varech ho vítali jako hrdinu, co pokořil Maracaná. Nikdo netušil, že tenhle tichý malíř si v srdci nese hořkost z jedné láhve v brazilském autobusu, která ho navždy připoutala k jeho milovanému Dynamu.