Jak se v roce 1938 semkla sportovní republika kolem ČSK Cheb

Klub, založený roku 1933, nebyl jen obyčejným fotbalovým mužstvem. Pro českou menšinu v převážně německém prostředí představoval místo setkávání, soudržnosti a národní identity. Každý zápas, každá schůze i každý trénink byly vlastně malým důkazem, že český život v Chebu stále existuje.

Jenže na jaře a v létě roku 1938 se klub dostal na pokraj zániku.

Dobové noviny tehdy otevřeně psaly o „finanční tísni“ a „ohroženém“ ČSK Cheb. Situace byla natolik vážná, že vedení klubu veřejně požádalo o pomoc. A právě tehdy se ukázalo něco mimořádného, obrovská vlna solidarity, která překročila hranice regionů i sportů. Do Chebu začaly přicházet peněžní dary z celé republiky. Nebyly to přitom jen velké částky od bohatých mecenášů. Naopak. Nejdojemnější byly příspěvky obyčejných lidí a malých klubů, které samy často bojovaly s nedostatkem peněz. V novinách se objevují zprávy o darech po deseti korunách, o zaslaných poukázkách státní půjčky nebo o spontánních sbírkách mezi sportovci.

Jeden z dopisů, který tehdy dorazil do Chebu z Hořic v Podkrkonoší, nesl až nečekaně silné poselství:

„Vím, jak těžko v dnešní době žijete, zvláště kluby pohraniční… Přeji ze srdce, aby se Vám vše dařilo.“

Pisatel poslal 11,25 Kč, částku, která nebyla vysoká, ale měla obrovský symbolický význam. V době hospodářských potíží a politické nejistoty totiž nešlo jen o peníze. Šlo o vědomí, že Cheb není sám.

Pomoc přicházela ze všech koutů Československa. Přispívali jednotlivci, sportovní činovníci, fanoušci i celé kluby. V novinových zprávách se opakuje jedna věta: „Ohroženému ČSK Cheb pomáhají i hraničáři.“ Právě pohraniční kluby mezi sebou držely mimořádně silně. Dobře věděly, že problémy Chebu mohou zítra potkat i je samotné. Sport v pohraničí totiž nebyl jen otázkou výsledků na hřišti. Byl součástí širšího zápasu o zachování českého života v regionech, kde sílil nacionalismus a politické konflikty. Každý dar tak měl téměř vlastenecký rozměr.

Dojemná je i zpráva o terciánu Václavu Petříkovi z Písku, který klubu poslal deset korun se vzkazem:

„Není to mnoho, ale Vy víte, že to tercián o prázdninách mnoho nenašetří.“

Takové drobné příspěvky dnes možná působí nenápadně, tehdy ale představovaly skutečné gesto podpory. A hlavně ukazovaly, že osud malého klubu v Chebu sleduje celá sportovní veřejnost. ČSK Cheb nebyl v roce 1938 vnímán jen jako fotbalový klub. Noviny jej označovaly za „hraničářský klub“. To slovo mělo silný význam. Hraničáři byli lidé, kteří v pohraničí udržovali české školy, spolky, kulturu i sport. Když se tedy mluvilo o záchraně ČSK Cheb, nešlo jen o záchranu jednoho mužstva. Šlo o obranu symbolu české přítomnosti v regionu, který se rychle dostával do centra evropské krize.

A možná právě proto byla solidarita tak silná.

Přes všechny problémy klub pokračoval v činnosti. Organizoval utkání, účastnil se pohárových soutěží a připravoval dokonce i jubilejní oslavy. Bylo v tom něco hluboce lidského. Zatímco se kolem republiky stahovala mračna Mnichova, lidé v Chebu stále plánovali fotbalové zápasy, slavnosti a sportovní život. Jako by tím chtěli dokázat, že normální život ještě nekončí.

Dnes je příběh ČSK Cheb téměř zapomenutý. Přesto v sobě nese mimořádně silné svědectví o době, kdy sport dokázal spojovat lidi napříč republikou. Ukazuje, že solidarita nebyla jen prázdné slovo. Když byl malý klub v pohraničí na pokraji zániku, ozvali se studenti, funkcionáři, fanoušci i obyčejní lidé. Posílali peníze, dopisy a povzbuzení. Ne proto, že by šlo o slavný velkoklub. Ale proto, že chápali, co ČSK Cheb symbolizuje.

A právě v tom je síla tohoto téměř zapomenutého příběhu.