Některé kariéry nekončí posledním hvizdem rozhodčího. Některé ukončí dějiny.

Karel přijel do Chebu s kufrem, kopačkami a hlavou plnou představ. Město na samém západním okraji republiky vonělo uhlím, pivem a němčinou. Na nádraží visely nápisy dvojjazyčně a v hospodách se mísila čeština s drsným egerlandským nářečím. Pro dvacetiletého záložníka z Prahy to byl jiný svět.

V klubu ho přijali rychle. ČSK Cheb tehdy potřeboval mladé hráče a Karel působil dojmem člověka, který se práce nebojí. Tréninky bývaly tvrdé. Škvárové hřiště, těžký míč nasáklý vodou a večerní běhy podél Ohře. Když si poprvé oblékl černobílý dres s písmeny ČSK na prsou, měl pocit, že konečně někam patří.

A opravdu – na jaře 1936 už jeho jméno figurovalo mezi hráči chebského klubu. V novinových seznamech přestupů se objevilo stručně: „Kokoška Karel za ČSK Cheb.“ Suchá úřední věta, ale pro něj znamenala potvrzení, že cesta z Prahy až do Chebu nebyla omyl.

Nedělní zápasy přitahovaly stovky lidí. Karel hrál poctivě, spíš dříč než hvězda. Uměl přerušit útok, rozdat míč do stran a po zápase zůstat poslední v kabině. Spoluhráči říkali, že má tvrdou hlavu. Diváci si ho začínali pamatovat.

Jenže dějiny hrály jiný zápas.

V pohraničí houstla atmosféra. Na náměstí přibývalo vlajek, v hospodách hádek a na tribunách politiky. Karel tomu zpočátku nevěřil. Fotbal je přece fotbal, říkal si. Devadesát minut, míč a branky – co by na tom mohlo změnit několik hlasitých řečníků?

Pak přišel podzim 1938. Po mnichovské dohodě připadl Cheb Německu. Československé úřady odcházely, vojáci ustupovali a české spolky mizely jeden po druhém. Mezi nimi i jeho klub.

V listopadovém seznamu ztracených klubů stálo černé na bílém: „ČSK Cheb“ – klub, který zůstal mimo nové hranice republiky. Jedna řádka v úředním přehledu, ale pro Karla konec světa, který si teprve stačil zamilovat.

Ještě nedávno běhal po levé straně hřiště. Teď stál před zavřenou klubovnou a poslouchal, jak vítr cinká o prázdný stožár.

Nebylo mu ani čtyřiadvacet.

Vypráví se, že poslední skutečný zápas odehrál krátce před zářijovými událostmi. Tribuna byla plná, ale lidé sledovali spíš oblohu než hru. Když rozhodčí odpískal konec, nikdo dlouho netleskal. Hráči si podali ruce a mlčky odešli do šaten. Karel si tehdy sundal dres pomalu, jako by tušil, že ho možná obléká naposledy.

Za pár týdnů už měl Cheb jiné vlajky, jiné úřady a jiné starosti. Fotbal ustoupil politice a mladý muž, který kdysi přijel s kufrem a sny, musel řešit, kde bude bydlet, pracovat a zda vůbec zůstane na české straně života, který se přes noc posunul o několik kilometrů na východ.

Když dnes člověk drží v ruce jeho přestupní oznámení z října 1935, vidí jen úřední formulář. Jméno, datum narození, podpis, razítka. Ale mezi těmi řádky je ukrytý příběh mladého fotbalisty, který odešel z Prahy za lepší budoucností do Chebu, našel tam klub i nové přátele – a sotva se stačil radovat z fotbalu, přišla velká politika a celé hřiště mu vzala.

Karel Kokoška přestoupil do ČSK Cheb s nadějí. Jenže z fotbalu se těšil sotva tři roky. Pak přišel rok 1938 a jeho klub zmizel z mapy stejně rychle, jako kdysi přibyl na fotbalové mapě.