Chlapec ze Slavie Karlovy Vary, který se postavil slavné Barceloně na Camp Nou

     Jeho fotbalová pouť přitom mohla skončit dřív, než pořádně začala. Rodák z Příbrami prožil klíčovou část svého dospívání v Karlových Varech, kam se s rodinou přestěhoval hned po skončení druhé světové války. Právě v lázeňském městě se formoval jeho fotbalový talent. Jako žák a mladší dorostenec oblékal dres obnoveného místního klubu SK Slavia a proháněl soupeře na západočeských trávnících.

     Dobovou připomínkou jeho úplných začátků je zpráva z roku 1946, která přináší pozoruhodnou statistiku tehdejšího slávistického žákovského mužstva. V sezoně sehráli karlovarští žáci 18 utkání, z nichž 15 vyhráli, jedno prohráli a jedno skončilo nerozhodně. Celkové skóre bylo impozantní – 124:14. Mezi soupeři tehdy byli například SK Doubí, Stará Role, Viktoria Plzeň, Kraslice nebo Slovan Sedlec. Slavia porazila SK Doubí dokonce 20:0, Starou Roli 10:1, Viktorii Plzeň 10:1, Kraslice 14:0 a Slovan Sedlec 8:0. Jedinou porážku zaznamenali mladí Slávisté v Úvalech, kde podlehli dorostencům 6:2.

     Mezi nejvytíženější hráče sezony patřil právě Zdeněk Pičman, jak byl tehdy v novinové zprávě uveden. Nastoupil do 16 utkání, tedy do naprosté většiny zápasů svého mužstva. A nebyl pouze do počtu. Se 31 vstřelenými brankami byl druhým nejlepším střelcem týmu, hned za Jaroslavem Michlem, který se trefil dvaatřicetkrát. Za Pičmanem zůstali například Karel Malínský s 23 góly a Robert Najperk s 18 brankami. V té době přitom měla Slavia registrováno pouhých 20 žáků.

     Pro Pičmana to byl první výrazný doklad jeho střeleckého talentu a také první zachycená stopa v dobových fotbalových pramenech. Bylo mu tehdy teprve třináct let. Z dnešního pohledu je až symbolické, že muž, který později proslul především jako elegantní a spolehlivý obránce, začínal svou fotbalovou cestu jako mimořádně produktivní střelec.

     Představte si dvacetiletého kluka, kterému po těžkém střetu v dresu jihočeského Písku křupne stehenní kost. V padesátých letech minulého století znamenal takový úraz pro sportovce rozsudek sportovní smrti. Když se mladý obránce probral z hluboké narkózy po nekonečné operaci v Táboře, jeho první pohled patřil lékaři. Otázka byla prosbou o naději. Primář tehdy jen pokrčil rameny s tím, že se uvidí.

     V ten moment se ukázala Pičmanova největší zbraň. Buldočí povaha schovaná za klidnou tváří. Zatímco jiní by se smiřovali s koncem kariéry, on dřel na rehabilitaci s takovou intenzitou, že o necelý půlrok později už znovu vázal kopačky.

     Největší zkouška charakteru ho však nečekala na hřišti, ale v zákulisí politických intrik tehdejšího režimu. Jako nadějný talent zakotvil v pražské Slavii (tehdejším Dynamu). Jenže nablýskané hlavní město mu k srdci nepřirostlo. Kabina byla sice plná hvězd, ale chybělo v ní to nejdůležitější – lidské teplo a soudržnost. Když se rozhodl pro odchod do Hradce Králové, narazil na zeď.

     Mocní funkcionáři z Edenu nechtěli o uvolnění své naděje ani slyšet. Místo sportovních argumentů nastoupil tvrdý psychologický nátlak. Výhrůžky doživotním zákazem činnosti střídaly temné vyhlídky na nucenou práci hluboko v podzemí uhelných dolů. Mladý fotbalista se ocitl v pasti, ze které zdánlivě nebylo úniku. V tu chvíli se však stal zázrak. Do situace vložil svou autoritu legendární Josef „Pepi“ Bican. Fotbalový král, před kterým se třásli i komunističtí pohlaváři, vzal Pičmana pod svá křídla a tvrdým vyjednáváním mu vybojoval svobodu. Hradečtí „Votroci“ tak získali svého budoucího vůdce.

     Pičman přišel do Hradce jako útočné křídlo, ale osud a trenérské vize z něj udělaly levého obránce. Na této pozici redefinoval pojem moderního beka. V době, kdy se v obraně často hrálo stylem „buď míč, nebo noha“, on vynikal něčím nevídaným – čistotou. Byl rychlý, agresivní a neústupný, ale nikdy nehrál zákeřně.

     Tato kombinace tvrdosti a gentlemanství ho dovedla až k historickému ligovému triumfu s Hradcem a následně do slavného Poháru mistrů. Setkání s tehdejší Barcelonou bylo sice krutou lekcí z produktivity, ale domácí odveta před zaplněným Strahovem ukázala, že Pičmanův výběr dokáže hrát s kýmkoliv na světě vyrovnanou partii.

     Národní dres pro něj byl odměnou i zdrojem velkého zklamání. Prošel celým peklem přípravy na legendární mistrovství světa v Chile v roce 1962. Kufr měl sbalený, scházely hodiny do odletu. Tehdy si ho zavolal trenér Vytlačil a oznámil mu zdrcující zprávu: „Zůstáváš doma.“ Zatímco tedy jeho spoluhráči v Chile psali jednu z nejslavnějších kapitol československého fotbalu, Zdeněk Pičman zůstal doma. Jejich cestu šampionátem mohl sledovat pouze prostřednictvím rozhlasových přenosů. Seděl doma, poslouchal v rádiu, jak jeho mužstvo postupuje přes Španělsko, Brazílii, Maďarsko a Jugoslávii, zatímco on měl být původně jedním z těch, kteří tam budou. Televizní přenosy z Chile tehdy do Československa neputovaly. Teprve dva dny po finále, 19. června, odvysílala Československá televize jeho záznam.

     Spravedlnost si ho však našla o dva roky později. Na olympijských hrách v Tokiu v roce 1964 už v sestavě nechyběl. Domů se vrátil se stříbrnou medailí na krku. Tehdejší doba se odráží i v absurdní volbě, kterou úspěšní olympionici dostali po příletu – mohli si vybrat, zda chtějí skromnou finanční odměnu, nebo si jako suvenýr ponechají společenské obleky, v nichž reprezentovali svou vlast.

     Když v roce 1968 definitivně pověsil ligové kopačky na hřebík, ukázal, že má v hlavě víc než jen fotbalovou taktiku. Vystudoval obchod, pracoval v logistice plzeňské Škodovky a později řídil distribuci potravin v Hradci. Jeho jméno a tvář, kterou lidé znali ze stadionů, mu pomáhaly proplouvat byrokratickou džunglí tehdejšího zásobování.

     Podzim života prožil tam, kde mu bylo nejlépe – v klidu podkrkonošské vesničky Třebihošť. Ti, kteří ho potkávali na procházkách s manželkou, v něm neviděli namyšlenou hvězdu minulosti, ale neuvěřitelně charismatického, neustále se usmívajícího muže. Zdeněk Pičman odešel tiše, stejně jako žil. Zanechal však za sebou stopu, kterou čas z hradeckých trávníků nikdy nesmaže.