Jiří Feureisl otevřeně o chybě, která ho stála slávu

„Je mi sedmatřicet let. Sedím a dívám se zpátky na kariéru, která mohla být ještě mnohem zářivější, kdybych tehdy v mládí neudělal tu největší chybu svého života. Chci teď upřímně poradit dnešním mladým talentům: využijte své schopnosti, nenechte se zastrašit a nezahoďte své šance tak, jako jsem to udělal já.

Všechno to přitom začalo jako v pohádce. Pamatuji si, jak jsem se poprvé objevil na karlovarském stadionu v Drahovicích. Hrál se tehdy zahajovací zápas lázeňského turnaje mezi naším národním týmem a domácí Slavií Karlovy Vary. Prohráli jsme sice 0:3, ale já byl u toho. Vstoupil jsem do světa velkého fotbalu.

Byl jsem přitom, když fotbalisté Československa v tom slavném roce 1956 rozdrtili v Ženevě Švýcarsko 6:1. Porazili jsme Maďarsko v Budapešti 4:2 a prožíval jsem ten neuvěřitelný triumf v Rio de Janeiru, kde jsme nad Brazílií vyhráli 1:0. Tehdy naše útočná řada hrála v legendární sestavě Pazdera –  Moravčík – Feureisl – Borovička – Kraus. Jako karlovarský útočník jsem v tom zápase zářil. A v Ženevě? Tam jsem z půltuctu našich branek sám vstřelil hned čtyři! Tenhle rekord v mezistátním utkání venku dodnes nikdo nepřekonal – vyrovnal ho pouze Adamec, který dal hattrick v Bratislavě proti Brazílii.

Měl jsem před sebou skvělou budoucnost. Mohl jsem být kanonýrem par excellence. Mohl jsem odehrát v národním dresu mnohem víc mezistátních utkání a nastřílet víc než mých sedm reprezentačních gólů. Stál jsem ve středu pozornosti předních ligových klubů a stal se postrachem všech brankářů.

Lidé se mě tehdy ptali: „A v trestném území jste strach neměl?“
Moje odpověď byla vždycky stejná: „Ne! Nikdy!“ Nevěděl jsem, co je to bát se obránců. Spoluhráči moc dobře věděli, že mi nesmí přihrávat po zemi. Byl jsem totiž neustále ve vzduchu, s jediným jasným cílem: dávat góly.

Jenže pak přišel zlom, který mě dodnes mrzí. Měl jsem přestoupit do velkého klubu. Nabídky se jen sypaly a já si mohl doslova vybírat, kam půjdu. Sparta Praha mi slibovala za podpis nového osobního sedana, Slavie Praha 12 000 Kč a například Hradec Králové nabízel 3 000 Kčs měsíčně, což byly tehdy velké peníze. Slovan mi garantoval studium na lékařské fakultě a zájem mělo i Kladno. Kolem mě létaly tisíce. Dokonce i venku před mým domem čekal funkcionář ze Slavie Karlovy Vary, protože Vary byly v té době v těžké situaci. Basl, se kterým jsem tehdy gólově válel a dával nejvíce branek, utekl do Teplic. Mně nikdo nemohl zabránit střílet góly, a tak mě všichni přemlouvali a lákali.

Na ÚV ČSTV mě tehdy přemlouvali oba trenéři národního mužstva, Kolský i Rýgr, a tajemník Uhlíř mě tlačil, abych si vybral jakýkoliv klub v Praze. Zájem byl obrovský a já nemusel v Karlových Varech vůbec zůstávat. Být v Praze, nemusel jsem se vůbec bát o budoucnost a mohl dokázat velké věci.

Jenže jako maloměšťák jsem měl rád své jisté dobré místo v Epiagu. Nedovedl jsem si představit, co jiného bych mohl v Praze dělat. Nakonec jsem podlehl. Udělal jsem obrovskou chybu.

Nevyplatilo se mi to. Neprodal jsem to, co jsem uměl, a zůstal jsem v malém klubu. Dnes s odstupem času vím, že to byla čistě moje chyba. Možná za to mohl můj původ. Vyrostl jsem v malém oddíle ve Staré Roli, pocházím ze Strašic u Rokycan... Víte, já měl z té velké Prahy prostě strach.“