Werner Kotas z Oloví až na Letnou. Do mistrovské Sparty a mezi legendy Amfory

Werner Kotas se narodil 8. července 1940. Fotbalově vyrůstal v Oloví, odkud vedla jeho cesta do velkého fotbalu. Brankářský post mu nakonec otevřel dveře do jednoho z nejslavnějších československých klubů. V dresu Sparty Praha se stal součástí mužstva, které v sezoně 1964/1965 získalo titul mistra Československa.

V nejvyšší československé soutěži Kotas nastoupil celkem do devíti utkání. Číslo, které by možná na první pohled mohlo působit nenápadně, ovšem ve spojení se Spartou a mistrovským titulem získává zcela jiný význam. Werner Kotas byl součástí velkého sparťanského fotbalu šedesátých let, období, kdy se na Letné psaly příběhy, které dodnes patří k nejvýraznějším kapitolám československé kopané.

Werner Kotas byl součástí sparťanského fotbalového světa šedesátých let. A právě z tohoto období pochází jeden z nejpodivuhodnějších příběhů, které se kdy odehrály na evropské fotbalové scéně. Příběh, v němž se jméno někdejšího brankáře Sparty objevuje v souvislosti s utkáním, na které se nezapomíná.

Psal se březen 1966 a Sparta Praha měla před sebou odvetu čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí proti Partizanu Bělehrad. První utkání na Letné zvládla výborně. Zvítězila 4:1, přičemž hlavní postavou byl Andrej Kvašňák, který se postaral o hattrick. Do Jugoslávie tak odjížděla s náskokem, jenž měl být dostatečný k postupu mezi nejlepší evropská mužstva.

Jenže 9. března 1966 se v Bělehradě odehrálo něco, co dodnes patří mezi největší záhady československého fotbalu.

Sparta prohrála 0:5. A co bylo ještě neuvěřitelnější, už ve 35. minutě svítil na ukazateli skóre stav 0:4. Mužstvo, které ještě před týdnem dokázalo Partizan porazit o tři branky, najednou působilo bezradně, jako by se na hřišti nedokázalo vůbec dostat do svého obvyklého tempa.

Právě v souvislosti s tímto utkáním se v dobových novinových článcích objevuje také jméno Wernera Kotase.

Jeden z článků nese výmluvný titulek: „Měl hrát Kramerius?“

V něm se autor zamýšlí nad výkonem sparťanského brankáře Antonína Krameria a nad tím, zda by se v tak důležitém utkání neměl objevit právě Werner Kotas. Dobový text připomíná, že Kramerius nebyl v zápase příliš jistý a že jeho výkon vyvolával pochybnosti. V souvislosti s brankářským postem se tak začalo mluvit o Kotasovi.

V článku se objevuje také vyjádření Václava Ježka, který měl k situaci poznamenat:

„Hodně jsem o tom přemýšlel.“

Ježek přiznával, že se ocitl v těžké situaci. Kramerius podle něj nebyl ve své obvyklé formě, zatímco Kotas byl hráčem, který měl za sebou zkušenosti z velkého fotbalu. Rozhodování o tom, kdo se postaví do branky v tak významném utkání, nebylo jednoduché.

A právě zde se otevírá další kapitola bělehradské záhady. Nešlo totiž pouze o otázku, kdo měl stát mezi třemi tyčemi. Šlo o výkon celého mužstva, který byl natolik špatný, že se o něm začalo pochybovat i v dobových novinách.

Jeden z dalších článků hodnotí výkon Antonína Krameria jako nepochopitelně špatný. Autor se ptá, zda bylo možné takový výkon vůbec logicky zdůvodnit. Zmiňuje, že Kramerius nebyl jediným hráčem, který se na hřišti trápil, a že se Sparta v Bělehradě dostala do situace, kterou si před odvetou nikdo nedokázal představit.

V dobovém komentáři se objevuje také otázka, zda měl Kotas dostat příležitost místo Krameria. Zmiňován je rovněž brankář Kouba, který podle autora článku mohl být další možností. V souvislosti s výkonem Sparty se tak rozvinula debata, která přesahovala samotný výsledek utkání.

A pak přišly spekulace, které se kolem tohoto zápasu drží dodnes.

Hovořilo se o možné otravě jídla či kávy, o nesprávně podaných uklidňujících lécích a o tom, zda se na výkonu mužstva nepodepsaly okolnosti, které nebyly na první pohled patrné. Žádná z těchto verzí však nebyla v dobových podkladech jednoznačně potvrzena.

Ať už byla skutečnost jakákoliv, Partizan Bělehrad zvítězil 5:0 a postoupil do semifinále. Sparta přišla o možnost probojovat se mezi tehdejší evropskou elitu.

Pro Wernera Kotase tak zůstává bělehradský příběh zajímavou součástí jeho fotbalové historie. Ne proto, že by v tomto utkání chytal, ale proto, že se jeho jméno objevilo v dobové diskusi o tom, kdo měl v tak důležitém okamžiku stát v brance Sparty.

A právě takové detaily jsou pro fotbalovou historii nesmírně cenné. Připomínají, že za výsledky, které dnes známe z tabulek a statistik, se skrývají také otázky, pochybnosti a příběhy, které se do běžných přehledů často nevejdou.

Když Werner Kotas ukončil svou profesionální kariéru, fotbal pro něj rozhodně neskončil. Naopak. Jeho další cesta vedla do prostředí, které bylo sice od ligových stadionů vzdálené, ale fotbalovou vášní rozhodně nezaostávalo.

Oslovil jej Petr Salava, který v pouhých devatenácti letech založil dnes již legendární amatérský fotbalový klub Amfora. Inspiraci našel v hereckých jedenáctkách, které měly v českém prostředí svou tradici. Jedna z nich nesla jméno Vlasty Buriana, další působila při Divadle na Vinohradech a existovala také jedenáctka pražských herců a zpěváků.

Petr Salava se rozhodl vytvořit vlastní mužstvo, které by spojovalo známé osobnosti, sportovní nadšence a lidi, pro něž fotbal znamenal víc než jen samotný výsledek. Nejprve oslovil Ringa Čecha a Jiřího Schelingera, postupně se přidávali další.

Mezi nimi nechyběli ani bývalí fotbalisté. Do Amfory zamířili například Vladislav Táborský a právě Werner Kotas, někdejší brankář Sparty Praha a československý mistr.

Kotas se v tomto prostředí neztratil. Jeho zkušenosti z vrcholového fotbalu byly pro mužstvo cenné a postupem času se stal také jeho trenérem. Z profesionálního brankáře se tak stal člověk, který pomáhal utvářet další fotbalový příběh, tentokrát v trochu jiném světě.

Amfora nebyla obyčejným amatérským klubem. Stala se fenoménem, který spojoval fotbal s kulturou, přátelstvím a společenským životem. A Werner Kotas byl jedním z těch, kteří tomuto příběhu propůjčili svou fotbalovou minulost i osobnost.

Werner Kotas možná nepatří mezi jména, která by se v běžných přehledech československého fotbalu objevovala na prvních stránkách. Jeho příběh je však důležitý právě tím, že propojuje několik světů.

Malé Oloví, odkud vyšel. Pražskou Spartu, s níž dosáhl na mistrovský titul. A Amforu, v níž po skončení profesionální kariéry pokračoval v tom, co měl celý život rád.

Takové osudy si zaslouží připomínku. Nejen proto, že Werner Kotas oblékal dres jednoho z nejslavnějších československých klubů, ale také proto, že jeho fotbalová cesta pokračovala dál, i když už nestál na prahu další ligové sezony.

Fotbalová historie totiž není tvořena pouze těmi, kteří stříleli rozhodující góly nebo zvedali nad hlavu mistrovské trofeje. Patří do ní také brankáři, kteří stáli za úspěchy svých mužstev, lidé, kteří po letech předávali zkušenosti dál, a osobnosti, jejichž jména by bez dobových novin, kronik a vzpomínek mohly postupně zmizet.

Werner Kotas, rodák z Oloví, je jedním z nich.

A právě proto má jeho příběh své místo v Zapomenutém fotbalu.