Některé fotbalové příběhy se nepíší podle počtu odehraných zápasů, vstřelených branek nebo získaných trofejí. Jejich skutečná hodnota spočívá v něčem jiném – v dlouholeté věrnosti fotbalu, v lidech, kteří mu věnovali svůj volný čas, a v lásce ke klubu, který se pro ně stal druhým domovem. Právě takový je příběh Stanislava Lafaty, který se narodil v roce 1947 a jehož fotbalový život je neodmyslitelně spojený s Valčí.
.jpg)
Závodní fotbal hrál až do svých dvaapadesáti let a prakticky celou svoji hráčskou kariéru prožil ve své milované Valči. Jeho vztah k fotbalu však nebyl jen o hráčském dresu. Už ve dvaceti letech se totiž vydal také na rozhodcovskou dráhu. Představte si to – píšťalku vzal do ruky v době, kdy měl před sebou ještě dlouhá léta aktivního hraní. Obě fotbalové role tak po značnou část života spojoval.
A právě proto začínám jeho příběh záměrně takto. Nechci totiž všechno prozradit hned v prvním článku. Ten následující nás zavede mnohem hlouběji do minulosti a přiblíží úplné fotbalové začátky Stanislava Lafaty. Dozvíte se, kde všude hrával, jak se ke kopané dostal a také kam s kamarády po fotbale chodívali na pivo. Věřte, že i tam se skrývají zajímavé vzpomínky.
Rozhodcovské píšťalce zůstal věrný neuvěřitelných třiapadesát let. Jako rozhodčí působil až do svých třiasedmdesáti let a řídil nejen různá mistrovská utkání, ale také fotbalové turnaje. Mezi nimi nechyběl například ani Memoriál Josefa Váchy ve Verušičkách.
Psal se rok 1984 a na utkání Valeč – Březová se nedostavil delegovaný rozhodčí. Co teď? Zápas se měl odehrát a bylo potřeba situaci nějak vyřešit. V tu chvíli se domácí divák a fanoušek Stanislav Lafata rozhodl, že nezůstane jen přihlížet. Převlékl se do rozhodcovského dresu, vzal píšťalku a utkání s přehledem odřídil.
Valeč nakonec prohrála 2:4, takže nikdo nemohl namítat, že by domácímu mužstvu nějak nadržoval. A že by se tehdy body domácím hodily! Po pěti odehraných zápasech totiž měli na kontě nula bodů a hrozivé skóre 11:32.
Stanislav Lafata se ovšem neomezoval pouze na rozhodcovskou činnost. Na začátku osmdesátých let nastupoval také za jedenáctku karlovarských rozhodčích, která dokázala na hřišti pořádně prohánět nejedno regionální fotbalové mužstvo.
Po jeho boku nastupovali Buřík, Hadaš, Sedláček, Veselý, Farmačka, Helecz, Krondl, Náprstek, Odelga, Erös a Skala. I rozhodčí zkrátka měli svoji fotbalovou jedenáctku a dokázali, že píšťalka nemusí být jejich jedinou zbraní.
Fotografie této rozhodcovské party, které jsou v příloze, záměrně neuvádím se jmény jednotlivých osob. Vždyť kdo jiný by je měl poznat lépe než fotbalisté, kteří se s nimi potkávali každý víkend na hřištích našeho regionu, dostávali nejen napomenutí, ale žluté i červené karty? Možná právě při pohledu na staré fotografie si někdo z vás vybaví nejen jejich jména, ale i nějakou tu společnou fotbalovou příhodu.
Na jednom z jednání komise rozhodčích Okresního fotbalového svazu Karlovy Vary bylo tentokrát o něco slavnostněji než obvykle. Předseda komise Jiří Sedláček totiž pozval také Stanislava Lafatu, aby mu při příležitosti jeho padesátých narozenin předal společný dárek, dárkový koš od kolegů.
Samozřejmě nechybělo ani přání, aby Stanislav ještě dlouhá léta běhal po fotbalových trávnících s píšťalkou v ústech a v rozhodcovském dresu.
A přání se vlastně splnilo více než dokonale. Od rozhodování neodešel ani po šedesátce a na fotbalových trávnících zůstal ještě dalších třiadvacet let po svých padesátinách. Jeho poslední zapískání do rozhodcovské píšťalky přišlo až v třiasedmdesáti letech. Úplně poslední utkání odřídil dne 12.9. 2020 v Nové Roli, kde se rozloučil jako rozhodčí při zápase dětí. Fotografie z tohoto utkání si můžete prohlédnout v příloze.
Možná právě takové rozloučení má své zvláštní kouzlo. Po všech těch letech, zápasech, turnajích a fotbalových víkendech přišla poslední cesta na hřiště, poslední utkání a poslední zapískání.
Na rozhodčí mají fotbalisté, trenéři i diváci často velmi rozdílné názory. Někdy jim zatleskají, jindy jim pořádně vyčiní. To všechno k fotbalu patří a amatérské soutěže v tom nejsou žádnou výjimkou.
Jedno by se ale nemělo zapomínat. Bez obětavých rozhodčích, kteří každý víkend věnují svůj čas krajským a okresním soutěžím, by se tisíce amatérských utkání vůbec nemohly odehrát. Ne každý si uvědomuje, kolik volného času, cestování a odpovědnosti tato činnost obnáší.
Jedním z těch, kteří svůj díl práce pro regionální fotbal odvedli, byl právě Stanislav Lafata.
Dnes si užívá zaslouženého důchodu a příští rok oslaví krásné osmdesáté narozeniny. Jeho fotbalová cesta však zdaleka není jen o rozhodcovské píšťalce. Je především o člověku, který fotbalu věnoval podstatnou část svého života, zůstal věrný své Valči a ani po skončení hráčské kariéry nedokázal od fotbalových trávníků odejít.
Když si uvědomíme, že závodně hrával do dvaapadesáti let a rozhodoval až do třiasedmdesáti, dostává jeho fotbalová oddanost ještě trochu jiný rozměr. Od dvaceti do třiasedmdesáti let byl součástí fotbalového dění nejen jako hráč, ale také jako člověk, který pomáhal zajišťovat, aby se fotbalová utkání vůbec mohla odehrávat.
Tento článek nemá být vyčerpávajícím životopisem Stanislava Lafaty. Jsou to pouze střípky z jeho bohatého fotbalového života, který miloval a stále miluje.
Jak už jsem naznačil na začátku, tím jeho příběh zdaleka nekončí. Naopak. Teprve se vrátíme na jeho úplný začátek. Protože za každým fotbalovým příběhem se skrývají další, které stojí za to objevit.
A právě další nás čeká příště, protože i lidé, kteří celý život pomáhali psát fotbalovou historii našeho kraje, si zaslouží, aby se na ně nezapomnělo.